Chuť pralinek: Rodinná honba za tulipány.

Každá rodinná návštěva, ať už jste v zahraniční nebo kdekoli jinde, s sebou přináší řadu výzev. V mém případě tyto výzvy minulý víkend spočívaly ve čtyřhodinové jízdě vlakem do Haagu, jednom ztraceném fotoaparátu na nádraží a dvou hodinách vzájemného se hledání s tátou v centru města. Vítr a déšť ohýbaly semafory, bylo krásných osm stupňů nad nulou a rodinná idylka s podtitulem „výlet do Keukenhofu, největší a nejkrásnější tulipánové zahrady Holandska“ mohla začít.

V plné polní...
(v osmi stupních nad nulou v době, kdy v ČR
padaly teplotní rekordy)

Upřímně řečeno, když jsem si v autě oblíkala druhý půjčený svetr, tiše jsem doufala, že ty tulipány budou velký minimálně jako zelí. Propagační letáček od tety (která je před ostatními smrtelníky vždycky o krok napřed) sice žádnou zeleninu nesliboval, ale přesto nás docela uspokojil. Keukenhof se nachází asi půl hodiny jízdy od Haagu, v malebné vesničce Lisse, kde se rozprostírá na neuvěřitelných dvaatřiceti hektarech půdy. Každý podzim tady vysázejí na sedm miliónů cibulovin, převážně tulipánů, narcisů a hyacintů, což jim na jaře přinese, díky vydatné záplavě květinových barev, bohatou úrodu turistů. O tulipány se tady stará čtyřiadvacet zahradníků a nutno dodat, že odvádějí perfektní práci. Jakmile do Keukenhofu vkročíte, okamžitě se stanete oběťmi novodobé tulipánové horečky.

Květiny, které dostaly svoje jméno podle perského označení pro slovo turban, se tady předvádějí v neuvěřitelných tvarech, velikostech, formacích a počtech, neváhajíc si za přívlastek vzít taková grandiózní pojmenování jako „Las Vegas“, „Wedding Gift“, „Pink Floyd“, „Ballerina“, „Nightclub“, „Kings Blood“, „Yellow Fellow“, „Flaming Parrot“ anebo „Grand Perfection“ (v příštím životě se chci živit vymýšlením názvů pro tulipány). Zatímco jedni chodí a nevěří svým vlastním očím (a už vůbec ne svým dosavadním zahradnickým dovednostem), v některých návštěvnících záplava barev vyvolá podmíněný reflex paparazziho při náhodném setkání se světoznámou celebritou bez kalhotek. Okamžitě vytahují foťáky a nástavce, lehají si vedle ušlechtilých květin na zem a nadšeně se seznamují s téměř nikdy nepoužívanými funkcemi svých aparátů. Co se mě týče, já jsem si udělala pár pěkných snímků na mobil. Pak jsem se mohla už jen nezprostředkovaně rozhlížet, což mi (v tomto ráji zkomercionalizované květeny) zajistilo divný pocit nepatřičnosti na následující dvě hodiny.

Když z Keukenhofu po několika hodinách konstantního údivu vylezete, máte pocit, že musíte doma okamžitě překopat celou zahradu. Po nezbytném nákupu kilogramů cibulovin jsme se za hlasitého povzbuzování mojí babičky („Míro, Míro, vem ty cibule, to stojí u nás minimálně dvanáct korun.“) ještě několikrát zastavili i u místního kompostu. Dokonalou tečku ovšem obstarala návštěva tulipánových polí, o kterých jsem si myslela, že jsou pro běžného smrtelníka naprosto nedostupná. Máte-li dostatek odvahy sjet autem na rozbahněnou polní cestu, přinese vám tato mise nejen nádherné scenérie, ale i další vlnu sdíleného rodinného údivu. Barevné lány tulipánů se táhnou až na obzor, suverénní pestrostí vítězí nad šedinou oblohou a člověk si připadá, jako by vstoupil do pohlednice. V životě jsem neviděla tolik květin pohromadě a nedovedu si představit, jak se to tady sází. Je to obdivuhodné. Za rok sem přijedu zase. Tentokrát ovšem budu mít vlastní svetr, nový foťák, a když se tak dívám na svoje tenisky, pravděpodobně i nové holínky.