Jak babička vařila čokoládu…

Servírování čokolády v "muzeu"

Dřevěné schody, vrzající podlaha, porcelánové nádobí a zrezivělé koloniální krabičky s výjevy z dalekých krajin. Do toho občas nějaký ten režný pytel s nápisem „Cocoa“ a všudypřítomná vůně právě otevřené bonboniéry. Nebýt vstupného a zdánlivé nepřítomnosti pavučin, aspirovalo by bruselské muzeum čokolády na první cenu mezi návštěvami na půdě u babičky. Skrčené jen pár kroků od honosného náměstí Grand Place nabízí tohle místo zvláštní rozporuplnou atmosféru. Vedle upřímné snahy pochopit a něco nového se dovědět, bojuje návštěvník po celou dobu expozice s nutkáním zlomit tady nad tím hůl. Proč si tu nástěnku safra nepřišpendlí pořádně? Proč mají ten diagram kreslený ručně? Proč to nemají vytisklé? Proč jsou ty popisky pokaždé jiným písmem? Někteří při ochutnávce pralinek na konci prohlídky shovívavě pochopí… bruselské muzeum čokolády jednoduše je jen jednou velkou návštěvou na půdě u babičky, ovšem s tím rozdílem, že tady se babička snaží ke všem svým vzpomínkám vyrobit strukturovaný výklad (a vybírá za to pět euro). S překvapivou úlevou potom opouštíte muzeum a tiše i s lítostí mu přejete v dnešním moderním světě hodně štěstí. (Já jsem si při tom vzpomněla na tu pilnou seniorku, co nedávno bezelstně přemalovala obraz Krista v kostele do podoby nevzhledného opičáka a do kostela se teď už pár týdnů hrnou platící turisté. Někdy ten svět zkrátka funguje paradoxně.) 

Takže tedy k belgické čokoládě. Nebo lépe – k belgickým pralinkám a co jsem se o nich na půdě dozvěděla. Čokoláda se poprvé vynořila v Jižní Americe, kde kakaové boby sloužily coby platidlo a čokoláda byla oblíbeným nápojem Aztéků. Ti věřili, že kakaovník na zem přinesl Quetzalcoatl, bůh ve formě opeřeného hada. Čokoládu zde patrně mezi prvními ochutnal Cortéz, který ji následně v roce 1528 „dovezl“ do Evropy. Tady se čokoláda v klášterech různě přeměňovala a přizpůsobovala, přičemž do Belgie se patrně dostala v roce 1615 sňatkem Anny Rakouské s francouzským králem Ludvíkem XIII. První zmínka o obchůdku s čokoládou v Belgii přichází z Gentu v roce 1635. Co mi připadá poněkud zvláštní je fakt, že brožurka z muzea naprosto nehovoří o expanzi belgického krále Leopolda II. do Konga v 19. století, kdy vznikla většina tradičních místních čokoládových značek. Je to snad proto, že by paní majitelka nechtěla na tuhle ponurou část domácích dějin turisty příliš upozorňovat? Každopádně, můj příruční průvodce hovoří o tom, že právě tehdy začal belgický věhlas na tomto poli, protože Leopold měl díky své kruté politice (a jedné z nejhorších genocid všech dob) snadný přístup k prvotřídním africkým kakaovým bobům. Ale obraťme list (s doporučením pro všechny si o předchozím něco přečíst). První pralinku „vynalezl“ v roce 1912 Jean Neuhaus v Bruselu. O pár let později přišla jeho žena s „ballotinem“, speciální dárkovou krabičkou na čokoládové bonbóny. Mimochodem značka Neuhaus je dodnes jednou z nejúspěšnějších domácích čokoládových společností. Mezi další oblíbené a tradiční patří Cote d’Or, Godiva nebo Guylian (to jsou ty strakaté čokoládové mušle). Obchůdky s pralinkami jsou ve velkých belgických městech takřka na každém kroku a není bez zajímavosti, že jeden z nich (hned vedle čurajícího chlapečka) vlastní údajně Moravák. Jinak nakupování pralinek v Belgii povýšili na skutečnou událost a luxusní čokoládové butiky, kde si do krabičky necháte úhledně naskládat ty nejlákavější bonbóny, to jenom potvrzují. Kilogram nejkvalitnější čokolády může stát i 130 euro.

A ještě pár čísel na závěr:

3,5 miliónů tun je roční světová produkce kakaových bobů

70% z toho připadá na Afriku

90% světové produkce kakaových bobů přichází z malých rodinných farem

50% konzumentů je v Evropě

220 000 tun čokolády se ročně vyrobí v Belgii

3. místo zaujímá Belgie v konzumaci čokolády ve světě, první je Švýcarsko a druhé je Německo

Jo a mimochodem – podle jedné z nástěnek v bruselském čokoládovém muzeu prý konzumace čokolády naprosto nesouvisí s tvorbou akné. Navíc čokoláda údajně skutečně podporuje dobrou náladu... a jsou v ní podobné látky, jako třeba v cannabis. Perfektní zjištění. Bábi bych poradila, aby si tohle napsala na první stránku svého propagačního letáčku. To ostatní jí turisté (s pralinkou v puse) určitě odpustí.

Ukázka výroby belgických pralinek... samozřejmě s ochutnávkou!

Expozice s ukázkou kakaových bobů...

Takhle se servírovala čokoláda. Roztomilé:-)

Čoko-šatičky. No, nevim... chuť jsem na ně teda zrovna neměla...

Muzeum čokolády...

...je nedaleko Grand Place (testuju novou funkci na svém aparátu;-))

Zvláště doporučuji zvětšit si ten poslední odstavec;-)

Brusel: „Barevný svět v hrsti!“

Londýn

Žijeme ve světě pohádek a kouzel. Na tuhle poněkud „klišoidní“ myšlenku mě dovedla nedávná návštěva Londýna a potom včerejší procházka po bruselské komiksové stezce. Londýn se zdá být, oproti Bruselu, městem plným významů, pulsující kreativity, neskonalého nadšení a fascinace z udávání trendů (a navíc se můj pohled od poslední návštěvy – když mi bylo třináct, rozbila jsem v jedné anglické rodině  dvoupatrovou postel a pak se s kamarádkou pokoušela pašovat ulomené prkno v batohu – přece jenom trochu vyčistil). Abych to shrnula – procházet se po ulicích Londýna je jako poprvé ochutnávat slané preclíky s čokoládovou polevou. Teprve tady si uvědomíte, jak k sobě mají blízko poskakující klauni a všechny dostupné formy pankáčů, že královská rodina je vlastně strašně cool a dvoupatrové autobusy, červené telefonní budky, černé taxíky a policisté jsou ve skutečnosti umělohmotné figurky na vtipně zprofanované mapě historického jádra města. Celé to tady tak nějak bobtná a chce se to vyjádřit… a možná, že z onoho přesycení a z pocitu „blbě“ potom vznikají nové směry a pokusy o osvobození. Podobně, jako když tenkrát poprvé nalili čokoládu na slanou sušenku… a pak se z toho zase jednou stane dobrý business a styl plácajících se teenagerů u posprejované zdi. Tak to je Londýn. Inspirativní mix, kterého se nemůžete nabažit.

Brusel

Když jsme se potom vraceli do Bruselu, nemohla jsem se ubránit srovnání. Co je vlastně na Bruselu barevného, uměleckého, zvláštního, kreativního… okouzlujícího? Člověku se skoro ze rtů dere ono jednoduché „NIC“. Ale to by bylo až příliš nespravedlivé. Brusel je svůj. Stejně jako Londýn je svůj. I Brusel má své tradiční symboly, které ale svoji hloubku, oproti explicitnímu Londýnu, dávají odhalit spíše až na druhý pokus (teď ale nemluvím o čurajícím chlapečkovi). Co třeba Atomium? Triumfální symbol pokroku a taky výstavy v roce 1958, která udala směr celým generacím českých umělců (bruselský styl – překrásná příšernost!). Anebo Instituce! Nic nerozproudí krev v žilách českého člověka víc než slova „politika“, „korupce“ a „Brusel nařídil“. To je fascinující. Přitom „Brusel“, jako symbol vzdálené moci a rozhodování někde na Olympu nemá nic společného s „Bruselem“ jako místem k životu (olympskou facku většinou dostanete okamžitě při první projížďce metrem). A pak tu máme další symboly – vedle belgického piva a čokolády lokálněji zaměřené bruselské vafle, bruselské sušenky a taky bruselskou kapustu (zjistila jsem nedávno v jedné české restauraci). To všechno dává „Bruselu“, společně s nevyřešenou koloniální minulostí a jinými komplikovanostmi, asi tak vesmír možností a příležitostí k vyjádření. Jen to není na první pohled vidět a nalézt v tom souvislosti a uspokojení trvá někdy děsivě dlouho. Tak to je Belgie.

Ostatně jenom tady se může stát, že k sobě šmoulové a vlajka Evropské unie mohou mít i mnohem blíže, než je jen pár odstínů jedné základní barvy. K nejbližší replice šmoulího domečku je to totiž z velkého modrého evropského města několik stanic metrem. Komiks je v Belgii „devátým uměním“, operou a poezií zároveň, národním pokladem a posvátným rodinným stříbrem místních obchodníků s veteší. A v mém případě současně jednoduchou odpovědí na  otázku „Co je vlastně na Bruselu barevného, uměleckého, zvláštního a okouzlujícího?“ Barevné příběhy! Komiks a hra na každém rohu! Jakmile jsem se o tomhle pokladu dozvěděla, neváhala jsem ani minutu. V bruselském komiksovém centru na vás, ve společnosti největších belgických celebrit – Tintina a taťky Šmouly, dýchne úplně jiný svět.

Čímž jsem učinila první krok k získání základního komiksového minima, které obsahuje například následující vědomosti:

- Tintina poprvé nakreslil výtvarník Hergé v roce 1929 a jedná se o nejpopulárnější belgickou komiksovou postavičku všech dob. Právě díky bruselskému původu si v roce 2011 Steven Spielberg vybral Brusel jako první město pro premiéru svého nového filmu „Tintinova dobrodružství“.

- V hlavním městě Evropské unie spatřili světlo světa poprvé také šmoulové. Bylo to v roce 1958 a jejich autorem je výtvarník přezdívaný Peyo. Jeho rodina se komiksovému businessu úspěšně věnuje dodnes.

- Repliku šmoulího domečku, Tintinova raketoplánu, stejně jako přehlídku dalších povědomých komiksových postaviček, které jsou rovněž původem belgické, najdete v komiksovém centru na Rue des Stables. 

- Za vidění určitě také stojí muzeum komiksových figurek (mají jich tady více než 2000!) nedaleko bruselského centrálního nádraží, anebo Comics Strip Village v historickém centru města s vlastní kavárnou, muzeem a největší komiksovou knihovnou v Evropě.

- Lahůdku nakonec tvoří bruselská komiksová stezka (neberte si lodičky) s více než padesáti zdmi, které jsou pokresleny fragmenty z nejpopulárnějších příběhů. Stezka vznikla vlastně náhodou, když chtěli místní zakrýt nevzhledné boky domů v centru města. Postavičky tak na vás mohou vybafnout prakticky kdekoli. Někde je nečekáte, jinde vás doprovázejí takřka na každém kroku.

Perfektní. Evropské velkoměsto ze mě nakonec udělá vášnivého čtenáře komiksů. Život je někdy přímo geniální. A i když si můžeme hrát na dospělé a intelektuály, jednoduché příběhy, pohádky a kouzla prostě potřebujeme. Možná proto se zábava stahuje do velkoměst, kde nám připomíná, abychom se nebrali tak vážně. Vždyť je to hra... a o naší bublině je v dalším rámečku možná už dávno rozhodnuto. 

Kousíčky z bruselské komiksové stezky...

 

 

Dodatečně musím doplnit ještě jednu zajímavost. Nedávno jsem byla v bruselském muzeu čokolády, kde jsem objevila tenhle obraz...

...jedná se o jeden z nejznámějšícho obrazů, zobrazujících pití čokolády. Namaloval ho švýcarský malíř Jean-Etienne Liotard a jeho originál se nachází ve drážďanské galerii Zwinger. Obraz byl (a je) tak populární, že jej používali výrobci čokolády takřka všude - na krabičkách, na porcelánu, na plakátech a dodnes je vidění ve všech čokoládových muzejích nebo speciálních kavarnách.

A teď Londýnská varianta...

...tahle je z výstavy Mr. Brainwashe, na kterou jsem předtím náhodou narazila nedaleko British Museum. Aniž bych úplně znala souvislosti s čokoládou, přišel mi obraz povědomý a říkala jsem si, že určitě půjde o nějaké ikonické dílo, které prostě známe, aniž bychom věděli odkud. Návštěva o několik týdnů později v bruselském čokoládovém muzeu tenhle můj pocit jenom potvrdila. Jednoduše jde vlastně o úžasný příklad toho, jak se umění stává jednou za čas předlohou samo pro sebe a vytváří tak vtipné tiché vyprávění o jedné éře v historii naší západní kultury.

 

A ještě fotečky ze specializovaného šmoulího obchůdku, který je na bruselském centrálním nádraží hned vedle "MOOF" muzea komiksových figurek...