Dechberoucí sever Francie.

Jak velký kus světa musíme procestovat, abychom poznali svět? Na stěně v kuchyni nám od dubna loňského roku visí mapky Belgie, Holandska, Lucemburska a teď už i Francie. Když někam jedeme, uděláme si do mapky růžovou tečku. Čtyři nabité dny v Normandii, Picardii a v Paříži se zdají být celkem velkým kusem dobrodružství, když však po návratu přidáme do mapy tečky, navzdory vyčerpávajícímu objevování zjistíme, že celá mapa je vlastně pořád strašně prázdná. Kolik času bychom tady ještě potřebovali, abychom viděli vše? Rok? Dva? Možná ani potom bychom nebyli spokojeni s hustotou teček. A je to vlastně celé jen o těch tečkách? Třeba naše ulice v Tongerenu vypoví o této oblasti víc, než deset různých cest. Nebo je to scestná úvaha?

Ať tak či tak, za posledních několik dní jsem v severní Francii narazila na několik cestovatelských doporučení, která rozhodně stojí za zaškrtnutí:

 

Lille

Od Bruselu poměrně nedaleko vzdálené francouzské město, které se pyšní nádhernými secesními budovami a na jaře příjemným parkem, kde místo trávy rostou koberce krokusů. Dominantou města je věž kousek od hlavního náměstí a stará burza, která je mistrovským dílem 17. století. Zaujala mne mincovní ulička (Rue de la Monnaie). V jedné postranní ulici je potom předmětem kolektivního sdílení (nejen na Facebooku) dům postavený na střechu. Ve městě se také nachází rodný dům prezidenta Charlese de Gaulla, ten se ale nezdá být moc zajímavý (pokud si za deset euro nechcete zaplatit vstup do jedné místnosti).

  

Arras

Nevěřte průvodcům. O tomhle městě je všude napsáno jen pár řádků. Skoro se nám jej chtělo minout. Když jsme však přijeli, nevycházeli jsme z údivu. Arras (ano – Matyáš z Arrasu se tady narodil) je kouzelné městečko. Jeho jádro tvoří dvě náměstí s domy, jejichž štíty jsou jeden jako druhý. Vypadá to tady trochu jako v Telči. Jen s tím rozdílem, že stylová oprýskanost domů místu dodává zvláštní šmrnc (nejlépe chutnající se sklenkou vína v podloubí některého z domů).

Amiens

Hlavní středobod obdivu tvoří krásná gotická katedrála na náměstí. Překvapivě pojmenovaná „Notre-Dame“ (během naší cesty jsme navštívili snad pět katedrál se stejným názvem – pokulhávající nápaditost ale rozhodně nahradí návštěva jakékoli z nich). Nejsem velkým fanouškem do katedrál, kostelů a podobných staveb, ale tuhle si určitě budu pamatovat. Nikdy jsem neviděla krásnější náboženskou stavbu. Není se čemu divit – katedrála prý byla vzorem takovým majestátním stavbám, jako je dóm v Kolíně nad Rýnem. 

Chantilly

Místo se sex-appealem. V tomhle „šlehačkovém“ městě (ve Francii po něm byla pojmenována šlehačka – její recept tady v 17. století objevili), se nachází jeden z nejkrásnějších vodních zámků, co jsem kdy viděla (já vím, opakuju se). V noci se na vodní ploše třpytí osvětlený zámek, v jeho blízkosti se nachází slavné muzeum koní, ve kterém je možné si pohladit poníky a koně. Město je totiž současně nejdůležitějším centrem drezůry plnokrevníků na světě. Zámek je obklopený hlubokým lesem a čtyřhvězdičkový hotel u hlavní brány vábí „líbánkové návštěvníky“ k zastavení (možná, že tady dostanou i šlehačku na pokoj).

Paříž

V Paříži jsem (nekecám) nikdy nebyla. Za jeden den se samozřejmě nedá stihnout téměř nic a tak jsme náš omezený čas strávili couráním mezi nejdůležitějšími památkami a místy. Po zběžné návštěvě Montmartru a basiliky Sacre-Coeur jsme se od vyhlídky z vítězného oblouku vypravili po Chaps-Elysées směrem ke galerii Louvre. Jakožto velká fanynka Richarda Bransona jsem si vedle Grand Palace nezapomněla vyfotit Virgin Megastore (který údajně krachuje, ale to sirovi může být jedno, protože celou síť tuším v 90. letech prodal – jak sám uvádí, ačkoli tento svůj business přímo zbožňoval, lituje, že se ho nezbavil dřív). Zaujala mě i hodně pěkně odvedená venkovní výstava „Ženy ve vědě“ nedaleko Place de la Concorde, jejímž sponzorem byl L‘oréal. Samozřejmě jsme navštívili i (v pořadí asi třetí – ale zato nejslavnější) katedrálu Notre-Dame a pak jsme si to podél Seiny vyšlapovali k Eiffelovce. Že Paříž je město lásky člověku po cestě připomene most s tisíci visacími zámečky nedaleko Louvru. Jeho zábradlí se na slunci zlatavě leskne, a když přijdete blíž – zjistíte, co je toho příčinou. Malé zámečky se srdíčky a vzkazy snad ze všech koutů světa. Eiffelovka je v této souvislosti docela příjemnou tečkou. A musím uznat, že i já jsem byla (v souladu se všemi zvyklostmi) opravdu uchvácená její majestátností a výškou. Po Avenue New York (tady bydlela Carrie v posledním díle Sexu ve městě?) jsme se unavení doplazili k zaparkovanému autu. Paříž je super.

Versailles

Brr, nedělní fronta do Versailles z chuti vidět zrcadlový sál vyléčí opravdu kde koho.

Giverny

V tomto městečku, které má asi 500 obyvatel, namaloval Claude Monet své nejslavnější obrazy. Mimo jiné ty s lekníny a obloukovým mostem. Krajinu z obrazů už z dálky poznáte, zahrady a dům Claude Moneta jsou během road tripu příjemnou zastávkou. A navíc to tady není přecpané turisty.

Rouen

Místo, kde byla upálena Johanka z Arku, v Rouenu označuje vysoký (poněkud depresivně vyhlížející) kříž na náměstí. O něco veselejší je procházka po přilehlých uličkách se středověkými domky. Dokonce tady mají i pobočku belgického „Café Delirium“, které pro milovníky piva určitě stojí za navštívení. Katedrála Notre-Dame (jak jinak) patří rovněž k nejkrásnějším ve Francii. 

Etretat

Zlatý hřeb! Naprosto nezapomenutelné pobřeží s vysokými bílými skálami, strmě padajícími do moře, hnízdícími racky a ostře zelenou trávou okolo kaple námořníků. Z té je překrásný výhled na majestátní protější skálu, do které moře vymlelo obrovský přírodní oblouk. Nebýt silného větru, člověk by tady vydržel sedět hodiny, pozoroval by a neustále by fotil protilehlou scenérii snad ze všech možných úhlů pohledu. Každá změna dopadajících paprsků světla, každá nová zatáčka okolní cesty, nutí člověka se neustále obracet a fotit, dokud je baterka ve foťáku stále funkční. Je to dech beroucí místo s neskutečnou atmosférou.

Le Touquet
Místo s téměř nejširší pláží ve Francii. Při odlivu moře ustoupí o jeden kilometr. V létě prý skvělé pro plážový surfing. V zimě pro suchozemské plachtění. Vzpomínám si na ostré sluneční světlo, krásné vily na pobřeží a piniové lesy... Jo a po pláži se válejí obrovské mušle!

Cap Blac Nez

Po cestě ještě dále po pobřeží směrem k přístavu Calais se ve výšce více než 130 m nad mořem nachází vrcholek Cap Blac Nez, obrovský mys, ze kterého je vidět na vykousané pobřeží „dole“. Člověk si tady připadá, jako by nad krajinou letěl. Po cestě k němu si pozorný pozorovatel může všimnout opuštěných bunkrů – pomníků druhé světové války.