Momentky z kolotoče.

V poslední době si tady v Belgii připadám jako na kolotoči. Nové vjemy, tváře, poznání a informace se střídají tak rychle, že než si je stihnu plně uvědomit a „zapsat“, zmizí vystřídány novým obrazem. Je to docela zábavná jízda a osobně doufám, že mi lístek ještě chvíli vydrží. Na druhou stranu vjemy splývají, a proto, než se mi podaří zase zaostřit, rychle posílám z téhle mé životní atrakce alespoň nejnovější momentky…

Lucembursko. Tahle nádherná malá země uprostřed Evropy (o necelé rozloze Libereckého kraje) vzdáleně připomíná Čechy – nebo spíš jejich vzkvétající paralelu. Lucembursko je druhou nejbohatší zemí na světě, sídlí tady asi dvě stě bank a kus společné historie (bohužel) připomínají už jen památky ze 14. století. To na fotce je hrad Vianden, kde se narodil Jan Lucemburský – místními uctívaný asi stejně, jako námi Karel IV. Ten povýšil zemi na velkovévodství, což je z dnešního úhlu pohledu docela dobrý turistický „selling point“. Žádné jiné velkovévodství totiž na světě v současné době neexistuje. 

Lucemburk. Starobylé město s mosty, věžičkami a kasematy vypadá, jako malá verze Prahy. Ani tohle nemůže být, vzhledem k historickým souvislostem, náhoda. V tomhle městě, počtem obyvatel srovnatelným s Pardubicemi, sídlí mnoho institucí – mezi nejskloňovanější patří asi Evropská investiční banka.

Czech Street Party. Tahle sympatická pouliční akce, pořádaná Stálým zastoupením při EU přímo před jejich sídlem (vstup je zdarma, čepuje se české pivo),  je výroční zprávou stavů Čechů v Bruselu. Znám tady pár obličejů a všechny jsem tady potkala. Letos přijeli Dan Bárta nebo Nightwork.

Aachen alias Cáchy. Snad se k nim někdy dostanu podrobněji. Prozatím krásné historické město v Německu, kam jezdíme nakupovat (nechci nudit praktickými informacemi – ale v Německu je v porovnání s Belgií neuvěřitelně levněji).

 

 

 

Parlamentárium. Výlet do budoucnosti výstavních technologií. Tohle super moderní informační centrum EU v Bruselu posadí na zadek i zaryté euroskeptiky (a následně posílí debaty o vyhazování peněz). V životě jsem neviděla takhle poutavě provedenou výstavu. Chybou i předností zároveň je, že forma zde obsah válcuje na celé čáře (což je docela výkon, vzhledem k tomu, že informací je tady opravdu hodně). Jednoduše více, než z tématu, budete nadšení z 3D dotykových modelů, virtuálního kina, obrovských dotykových obrazovek, multimediálního průvodce a mnoha dalších chytrých vychytávek, při jejichž používání si budete připadat, jako by vás někdo přenesl o padesát let dopředu. Vstup je zdarma, otevřeno mají celoročně od října 2011 a sídlí hned vedle Evropského parlamentu.

St-Baafskathedraal v Gentu. Pokroková výstava v kryptě gentské katedrály nás docela slušně překvapila. Katedrála má 22 oltářů a v kombinaci s moderním uměním měla naše návštěva spíše charakter účasti na veselé kolektivní halucinaci. 

Ulice Werregarenstraat v Gentu. Nedaleko gentské katedrály je „ulice graffiti“, kde může sprejovat kdokoli cokoli. V uličce to akčně smrdí barvou a člověk tady potká umělce, děti i rebelující důchodce. 

Het Waterhuis aan de Bierkant. Vyhlášená hospoda v Gentu, kde mají asi 140 druhů piv. Nejvyhlášenějším je Klokke Roeland s 11% alkoholu. Doporučuje se nepít víc, jak tři sklenice. Jinak je to super útulné místo s domáckou atmosférou, kterou dokresluje mix unavených cestovatelů a ošuntělých místních. 

 

Café Van den Turk. Nejstarší hospoda v Gentu, která je na stejném místě (hned vedle zvonice Belfort) již od roku 1228. Při návštěvě výčepu máte pocit, že i místní osazenstvo je regulérní součástí 780 let starého inventáře. Doufám jen, že v Gentu mají svého Nerudu, protože takhle nějak si představuju postavičky z Povídek malostranských. Místo má jednoduše naprosto nenapodobitelný styl a rozhodně doporučuji k navštívení.

 

Yves van Maldeghem. Yves je jedním z nejznámějších belgických výrobců vaflí. Vyrábí vafle bruselské, které se od těch lutyšských liší křehkostí a obdélníkovým tvarem. Na náměstí Goudenleeuwplein v Gentu stojí jeho elegantní rodinná pivnice Max, kde dodnes používají 120 let starý rodinný vaflovač. Jeho rodina se výrobě vaflí věnuje již od roku 1839. Když jsem číšníkovi ukázala průvodce, okamžitě přivedl od plotny samotného Yvese, nadšeně rozdávajícího autogramy. Asi nějaká místní celebrita;-)

Historky z podsvětí: tenkrát poprvé…

Bruselské kontrasty...

Před několika dny jsem si kupovala novou měsíční jízdenku na MHD v Bruselu. Při té příležitosti mě napadlo, že se tady začínám cítit už poměrně pohodlně. Začínám znát metro, trefím do práce, do obchodů, na oběd i do Parlamentu, dokonce jsem si už několikrát objednala francouzsky jídlo a mám i vlastní kartičku na vlak ve vlámštině se svojí fotkou. Moje kabelka i diář začínají obsahovat předměty a informace, o jejichž existenci jsem před rokem neměla ani ponětí a poprvé v životě vlastním SIM kartu s volačkou +32. Tyhle „střihy“ mě v životě vždycky bavily. Když už si myslíte, že všechno „poprvé“ je již za vámi a že už vás nic nepřekvapí, je dobré tuhle svoji tezi otestovat změnou prostředí. V nové práci, v nové zemi, v novém bytě, s novým partnerem a v novém autě (ne, že by všechno byl můj případ) člověk rychle pochopí, že pravidla téhle hry jsou trochu jiná, a že se bude potřeba (pod heslem „Zpátky na stromy“) zase něco naučit.

Moje další lekce ovšem měla přijít poměrně brzy. „Tenkrát poprvé“ (před dvěma dny) jsem si to o půl osmé večer vykračovala z práce cestou, kterou už dobře znám – se startem na stanici metra Trône a cílovou páskou na centrálním bruselském vlakovém nádraží. A tehdy jsem si (se svojí pražskou sebejistotou, notebookem v ruce a výrazem „všechny vás miluju“ a „život je báječný“) úspěšně vykoledovala svoje první bruselské přepadení. Jenom člověk, který se někdy ocitl v podobné situaci, si dokáže plně představit, jak neuvěřitelně, bezmocně a odevzdaně si v tu chvíli připadá. Začalo to nevinně. V osvětleném nádražním podchodu, kudy projdou denně stovky lidí, se k naší anonymní skupince náhodných kolemjdoucích líně přibližovala nepříliš vzhledná osoba. Takový ten typ, kterému většinou nemáte důvod věnovat pozornost a pokud můžete, raději se vyhnete. Bytost ovšem znenadání zrychlila krok, změnila směr a během vteřiny jsem měla v obličeji její drápy, které se mi pokoušely strhnout z očí sluneční brýle. Jediné, čeho jsem byla v tom šoku schopná (kam se podělo šest let tae-ba, to teda nevím), byl poloanglický skřek: „Vot ar jů dujing ty debile?!“, při kterém se bytost zalekla, mrskla po mě svým pološíleným pohledem a během další vteřiny byla pryč. Jako ve snu jsem zůstala s rozklepanýma nohama přimražená na místě, neschopná slova ani pohybu. Snažila jsem se očima zapátrat po nějakých svědcích – potenciálních obhájcích práva a pořádku, vybavit si základní poučky přežití, udělat něco racionálního, ale všichni nadějní spoluúčastníci zmizeli raději stejně rychle, jako násilnický přízrak (vítejte ve velkém městě). Pomalu jsem si začala sbírat svoje věci – brýle a náušnice, trosky svojí důstojnosti. A po chvilce už jsem ze sebe soukala informace pro za rohem (!!!) stojící policii. Hoši v uniformách na mě koukali se stejnou nedůvěrou, jako alkoholik na prázdnou láhev: „Jo tahle? Tu my známe. To víte, slečno, to je tady normální.“ Jako opařená jsem nasedla na vlak a na druhý den si vzala volno. V hlavě jsem měla jedinou otázku: Opravdu se tohle stalo? …doprovázenou hlasitými vykřičníky: MĚ?!!



Po nezbytném jednodenním probírání se z šoku jsem se do hlubších analýz pustila až dnes. To, že Brusel není zrovna bezpečné místo, jsem věděla. Ovšem veškerá varování a historky jsou vám většinou k ničemu, dokud se neocitnete na straně těch, kterým se to už někdy stalo. Podle průzkumu, který byl proveden před třemi lety Bruselským občanským fórem, se ve městě cca 18% lidí necítí bezpečně, přičemž téma bezpečnosti či nebezpečnosti Bruselu je zde velmi ožehavé. Město je z hlediska bezpečnosti značně nečitelné a situaci komplikuje řada faktorů. Mezi ty nejčastěji zmiňované patří složitá pozice bilingvální metropole, která je současně jak hlavním městem rozdělené Belgie, tak hlavním městem Evropské Unie. Ve městě navíc žije řada naprosto nesourodých komunit, které jsou rozděleny do devatenácti municipalit, jež se často liší politicky, demograficky, socioekonomicky i etnicky. Jsou zde čtvrti „kam se raději nechodí“ a pak čtvrti, kde „je to OK“. V metru vedle sebe potkáte bruselské úředníky, Marocké přistěhovalce, prsaté černošky z Konga a muslimské ženy v šátcích. Vyznejte se v tom. Policisté pracují v šesti okrscích, do kterých spadají vždy dvě až pět výše popsaných nesourodých částí a v hlídání města prý chybí systém. Dalším problémem se jeví složitý vztah mezi institucemi EU a samotnými Belgičany. Na internetu spolu svádějí slovní přestřelky „EU officials“, kteří nadávají, jak nebezpečné město Brusel je, a ostatní obyvatelé, kterým se zase nelíbí, že zde EU expati v Mercedesech neplatí daně. Zatímco jedni připomínají, že bez evropských institucí by Brusel zdaleka neměl takové příjmy, jako má (plynoucí např. z příspěvků Unie a z řady daní nepřímých, které zde zaměstnanci EU platí), druzí říkají, že představitele modrého skleněného města problémy běžných lidí nezajímají a nemají k Bruselu žádný vztah. Inu, na každém šprochu pravdy trochu.

Vědomí těchto problémů mi paradoxně dodalo mírný klid. Situace je taková, jaká je. Ano, je to zarážející. Je zarážející, že ve městě, kde sídlí většina institucí Evropské unie, se lidé necítí bezpečně. Ale není to většina. Našla jsem i články, které se nad těmito souvislostmi podivovaly a poukazovaly na to, že Brusel je vlastně mnohem bezpečnější, než jiné evropské metropole. Každopádně pro člověka, který vyrostl v českém městě se čtyřiceti tisíci obyvateli a žil sedm let bez úhony v matičce Praze, je tento stav jednoduše nepochopitelný. Ať už je vina na straně nezajímajících se lidí z institucí, nebo na všemožně komplikovaných Belgičanech.

Nakonec si tedy asi budu muset osvojit nové znalosti. Jak říká můj táta: „nasaď mírně nepřítomný až nepřátelský výraz a nevyhledávej oční kontakt s okolím“. Takže přátelé, až mě příště potkáte, chvíli si počkejte… to v mém obličeji není nepřátelství nebo špatný den. To je jen sebeobrana.