Robinson v Bruselu.

Le Chalet Robinson...
tady můžete klidně ztroskotat na celé odpoledne:-)

Opravdu mě baví ten pocit, když se vrátíte z vydařeného výletu nebo z hodně povedené akce. Já potom většinou sedím, koukám a tvářím se trochu jako „měsíček na hnoji“ (mimochodem – nedávno jsem zjistila, že někteří lidé tuhle frázi neznají… takže na vysvětlenou… tvářit se jako „měsíček na hnoji“: nepřítomně zírat a mít na tváři blažený až lehce idiotský výraz… jasné?). No a právě takový výraz mám teď. Včera jsem totiž v Bruselu objevila Robinsonův ostrov. Ne, vážně. Je tam, je krásný a je na něm hospoda. Dostanete se k ní převozem, který stojí jedno euro. Ostrov je umístěn uprostřed jezera v zeleném parku Bois de la Cambre a pivo nebo kávu si tady můžete vychutnat z lehátka s výhledem na vodu a stromy. Hospůdka se jmenuje Le Chalet Robinson (chata Robinson) a její historie je poznamenaná požárem před patnácti lety, kdy skoro celá shořela. Dnešní chata byla tedy na ostrově otevřená teprve nedávno a všechno to tady do sebe perfektně zapadá: převozník, lodičky, lehátka, kachny, vůně dřeva, chuť belgického piva, piknikující rodinky, dortíčky si dopřávající důchodci… Je to až kýčovitě pěkné. Park (nebo spíš les) Bois de la Cambre byl vybudován v 19. století jako prodloužení mnohem většího lesa Forêt de Soignes, kde je prý možné potkat vysokou anebo divoké prase (Belgie mi vážně začíná připomínat Česko). O parku se navíc říká, že je nejkrásnější v Evropě. Viděla jsem z něj jenom kousek a tomuhle tvrzení můžu dát směle facebookovský „like“.



Víkend s hokejem na náměstí
před Evropským parlamentem
...mimochodem ten člověk v dresu je Ir

Nápadná podoba s Českem přišla ovšem tento den až o trochu později. Na hokej se tady chodí do sportbaru Fat Boy’s před Evropský parlament. Promítací plátno mají venku na zahrádce, pivo čepují příležitostně na ulici a samozřejmě se to tady hemžilo Čechy a Slováky (na MS jsme ten den hráli se Slovenskem) hrdě se hlásícími ke své státní příslušnosti v národních dresech. Až na výsledek utkání, perfektní atmosféra.

Belgičani jsou ale Čechům blízcí ještě v něčem. Kromě záliby v pivu (Belgie je první v produkci, ČR zase v konzumaci) se někdy chovají dost podobně jako my. Od mnoha lidí uslyšíte: „Jo tohle? To se může stát jenom v Belgii!“, což mi přijde (v kontextu aktuálního zatčení Davida Ratha) nápadně povědomé. Belgičani svoji pověst ovšem dokáží opravdu vyšperkovat. Když jsem před čtrnácti dny uvízla s kolegou v rozbitém výtahu, říkala jsem si, že je to náhoda. Když o týden později odpojili tu část vlaku, ve které jsem seděla, začala jsem mít podezření. Teď už se ale důkazy nelichotivě množí. Ve Francii se prý dokonce říká: „Jsi blb nebo Belgičan?“ a (jak už jsem jednou psala) s neschopností operativně řešit problémy to jsou schopní dotáhnout až do Guinessovy knihy rekordů. To by mě zajímalo, jaký rekord si jednou zapíše Česko (nejvíc bývalých ministrů v base?). Inu, každá země má svoje, a když bude nejhůř, pořád ještě se můžeme sejít na pustém ostrově:-)

Pohled na Le Chalet Robinson z protějšího břehu.

Jak říkám... ideální místo ke ztroskotání:-)

Fandíme hokeji na náměstí Place du Luxembourg před EP.

...a Češi právě nepostupují do finále MS.

Tohle jsem si musela vyfotit...
...ukázka kulturní rozmanitosti Belgie a pomníků kolonialismu.
Ta paní nese tašku z nádraží normálně na hlavě!

Rodinná honba za tulipány.

Každá rodinná návštěva, ať už jste v zahraniční nebo kdekoli jinde, s sebou přináší řadu výzev. V mém případě tyto výzvy minulý víkend spočívaly ve čtyřhodinové jízdě vlakem do Haagu, jednom ztraceném fotoaparátu na nádraží a dvou hodinách vzájemného se hledání s tátou v centru města. Vítr a déšť ohýbaly semafory, bylo krásných osm stupňů nad nulou a rodinná idylka s podtitulem „výlet do Keukenhofu, největší a nejkrásnější tulipánové zahrady Holandska“ mohla začít.

V plné polní...
(v osmi stupních nad nulou v době, kdy v ČR
padaly teplotní rekordy)

Upřímně řečeno, když jsem si v autě oblíkala druhý půjčený svetr, tiše jsem doufala, že ty tulipány budou velký minimálně jako zelí. Propagační letáček od tety (která je před ostatními smrtelníky vždycky o krok napřed) sice žádnou zeleninu nesliboval, ale přesto nás docela uspokojil. Keukenhof se nachází asi půl hodiny jízdy od Haagu, v malebné vesničce Lisse, kde se rozprostírá na neuvěřitelných dvaatřiceti hektarech půdy. Každý podzim tady vysázejí na sedm miliónů cibulovin, převážně tulipánů, narcisů a hyacintů, což jim na jaře přinese, díky vydatné záplavě květinových barev, bohatou úrodu turistů. O tulipány se tady stará čtyřiadvacet zahradníků a nutno dodat, že odvádějí perfektní práci. Jakmile do Keukenhofu vkročíte, okamžitě se stanete oběťmi novodobé tulipánové horečky.

Květiny, které dostaly svoje jméno podle perského označení pro slovo turban, se tady předvádějí v neuvěřitelných tvarech, velikostech, formacích a počtech, neváhajíc si za přívlastek vzít taková grandiózní pojmenování jako „Las Vegas“, „Wedding Gift“, „Pink Floyd“, „Ballerina“, „Nightclub“, „Kings Blood“, „Yellow Fellow“, „Flaming Parrot“ anebo „Grand Perfection“ (v příštím životě se chci živit vymýšlením názvů pro tulipány). Zatímco jedni chodí a nevěří svým vlastním očím (a už vůbec ne svým dosavadním zahradnickým dovednostem), v některých návštěvnících záplava barev vyvolá podmíněný reflex paparazziho při náhodném setkání se světoznámou celebritou bez kalhotek. Okamžitě vytahují foťáky a nástavce, lehají si vedle ušlechtilých květin na zem a nadšeně se seznamují s téměř nikdy nepoužívanými funkcemi svých aparátů. Co se mě týče, já jsem si udělala pár pěkných snímků na mobil. Pak  jsem se mohla už jen nezprostředkovaně rozhlížet, což mi (v tomto ráji zkomercionalizované květeny) zajistilo divný pocit nepatřičnosti na následující dvě hodiny. 

Když z Keukenhofu po několika hodinách konstantního údivu vylezete, máte pocit, že musíte doma okamžitě překopat celou zahradu. Po nezbytném nákupu kilogramů cibulovin jsme se za hlasitého povzbuzování mojí babičky („Míro, Míro, vem ty cibule, to stojí u nás minimálně dvanáct korun.“) ještě několikrát zastavili i u místního kompostu. Dokonalou tečku ovšem obstarala návštěva tulipánových polí, o kterých jsem si myslela, že jsou pro běžného smrtelníka naprosto nedostupná. Máte-li dostatek odvahy sjet autem na rozbahněnou polní cestu, přinese vám tato mise nejen nádherné scenérie, ale i další vlnu sdíleného rodinného údivu. Barevné lány tulipánů se táhnou až na obzor, suverénní pestrostí vítězí nad šedinou oblohou a člověk si připadá, jako by vstoupil do pohlednice. V životě jsem neviděla tolik květin pohromadě a nedovedu si představit, jak se to tady sází. Je to obdivuhodné. Za rok sem  přijedu zase. Tentokrát ovšem budu mít vlastní svetr, nový foťák, a když se tak dívám na svoje tenisky, pravděpodobně i nové holínky.

Škoda, že sem nemůžu nahrát všechny:-)

Při návštěvě Keukenhofu máte pocit, že musíte jít
okamžitě překopat celou vaši zahradu...

Mimochodem trhané stojí 14 euro!

Pruhy tulipánů a nezbytný větrný mlýn:-)

Poslední pohled z okna... a zase za rok:-)