V úřednickém nebi.



Bruselský vítězný oblouk v Parc du Cinquantenaire

Minulý týden jsem poprvé za svůj pobyt navštívila Brusel. Jela jsem tam vlakem a kromě ceny (30 euro z Tongerenu do Bruselu – cesta trvá asi hodinu a půl) to byla zkušenost příjemná. Vlaky v Belgii jsou pěkné, udržované, tiché a angličtina je u většiny personálu drah naprostou samozřejmostí.

Jinak já cesty vlakem přímo miluju. Můžete si v klidu číst nebo psát, není vám špatně a přitom se stihnete v klidu koukat po okolí. V případě trasy Tongeren – Brusel „okolí“ zahrnuje více či méně malebná cihlová nádraží a rozhlehlé zelené louky, na kterých se pasou koně, poníci (nebudu se rozplývat, ale to byste nevěřili, kolik je tady poníků!), ovce nebo krávy (a taky jedna lama!). Docela věřím svým kamarádům, když říkají, že jaro je v Belgii nejhezčí. Na Bruselském nádraží jsem si u bezdomovců předplatila pár lichotek tam i zpět (10 centů) a u nadměrně veselého pána v kiosku jsem si koupila celodenní jízdenku (6 euro). Můj první neoficiální den v úřednickém nebi se vyvíjel slibně.

Hodně lidí říká, že město Brusel své krásy nechává odhalit spíše až na druhý pohled. A podle mě je to pravda. Pokud nejste turista, cíleně hledající památky a zajímavosti, jako první vás jednoznačně „usadí“ tamější metro. Někde jsem četla, že Brusel, kromě úředníků a diplomatů, obývá asi jedna čtvrtina cizinců. Přesné složení stálého obyvatelstva nevím, ale soudě podle veřejné dopravy, většina z nich budou nejspíš Arabové nebo Afričani. Kulturní rozmanitost tady ovšem (nikoli překvapivě) přináší i řadu problémů. „Hlavně nejezdi metrem pozdě večer a sama,“ vyslechnu si od kamarádů ještě několikrát během dne. Téměř každý následně přidá historku o tom, jak jeho, nebo jeho známého, na ulici nebo v metru okradli a vyjmenuje čtvrti, kam se raději nechodí. Když k tomu přidám informaci, že vážná hudba večer v bruselském metru prý nehraje z estetických důvodů, ale proto, že to podle průzkumů snižuje procento přepadů, lehce mě zamrazí. „Nevím, jestli ta hudba uklidňuje. Spíš to tady večer vypadá, jako přímý přenos z nějakého hororu,“ shrnuje kamarádka.

Veřejný transport tedy tiše pomíjím a smiřuji se s tím, že mě nejspíš v následujících měsících určitě někdo okrade. Zbytek chmurných myšlenek rychle zajídám ve stylovém fast foodu Exki nedaleko Evropského parlamentu. Jak to tady vlastně funguje? Udává se, že v institucích EU pracuje okolo 40 000 lidí. Nástupní plat evropského úředníka se pohybuje okolo 3 500 euro měsíčně a na konci kariéry se může i zčtyřnásobit. To jsou slušné peníze. V evropské čtvrti se nežije špatně. Úředníci zde mají vše, co potřebují. Svoje vlastní školy, školky, fitka, restaurace… pokud nechtějí, nemusí odtud vytáhnout paty. Život se tady ovšem řídí podle rytmu institucí. „Základem je, se tady ale neuvařit a udržovat kontakty s okolním světem,“ dodává zde pracující kamarádka.

"Mes affaires personnelles" aneb zátiší z vlaku:-)

A kudy tedy vlastně vedou cesty do bruselského úřednického nebe? Možností je několik. Vedle práce v nejrůznějších asociacích a zastoupeních se může člověk například stát asistentem poslance anebo si najít jinou možnou cestičku. Pokud se ovšem chce dostat opravdu „dovnitř“, na většinu pracovních pozic musí projít drsným sítem tzv. EPSO zkoušek, které se konají několikrát do roka a skládají se například z testu, esejů anebo osobního pohovoru. Lze předpokládat, že kandidáti v posledním kole výběrového řízení budou už náležitě ideologicky „ostrouháni“. Což možná souvisí i s tím, že se vás u pohovoru prý v několika souvislostech zeptají na váš vztah k modré barvě. Konkurence je tady samozřejmě obrovská. EPSO zkoušky absolvují desetitisíce lidí. Někteří se neváhají připravovat celé měsíce a řada z nich se řídí heslem: „Komise nebo život!“ (tímto děkuji svému kamarádovi za vtipnou větu). Osobně nicméně doufám, že i tady platí heslo, že nic není tak horké, jak se to uvaří.

Po maratonu schůzek a rozhovorů se jdu zchladit do parku. V evropské čtvrti jsou parky dva. Parc Léopold a Parc du Cinquantenaire. Mé kroky zamíří do toho většího (Parc du Cinquantenaire), kde se nachází bruselský vítězný oblouk. Cpu do sebe vafli a dělím se s holuby. Zajímavý je ten život v Bruselu. Na jednu stranu lesknoucí se evropská čtvrť (i když o tom lesku by se jistě dala vést debata), na druhou stranu pestrý svět „tam venku“. Když má mladý člověk možnost, musí si nutně vybrat? A proč to takhle vůbec vnímám? Na odpověď mám určitě ještě několik měsíců...



Po diamantové stezce...

Jelikož jsem tady první týden, měla jsem v sobotu ráno už neodbytný pocit, že se musí něco stát. Ano, sice jsem si několik dní povídala s cédéčkem (mimochodem „Loni jsem se seznámil se dvěma mladými Američany.“ se řekne „I’an dernier, j’ai  sympathisé avec deux jeunes Americains.“), ale navzdory svému francouzskému šarmu mě pan Picard na víkendový výlet s učebnicí rozhodně nesvedl. To diamantové Antverpy, to je jiná. Po prolistování jediného průvodce, co tady máme, a několika rozradostněných návštěvách Google maps, padlo hned u snídaně nadšené rozhodnutí: jedeme do města, kde se obchoduje s „girl’s best friends“!

Musím uznat, že Antverpy jsou nádherné. Ale pokud pojdete autem, raději si zkontrolujte, jestli za  1) neopravují dálnici, po které zrovna jedete, a tudíž zde strávíte popojížděním tři hodiny navíc (systém chování místní dopravní policie nám zůstane navždy utajen), a za 2) jestli nemáte v navigaci náhodou zadáno „Konigin Astridlaan“ místo „Konigin Astridplein“, protože pak se můžete ocitnout 14 km od Centrálního nádraží, kam míříte. Mimochodem, vážně by mě zajímalo, co si museli myslet místní, když jsme ve vesničce jménem Kappellen na tamějším nádraží (kterému se svojí rozlohou a výzdobou nevyrovná snad ani to v Okříškách na Vysočině) hledali butiky s diamanty. Ale alespoň jsem si ověřila, že doškové střechy mají budoucnost.

Mimo jiné jsme také v zácpě dočetli celého průvodce. Co mě zaujalo…

…belgická čokoláda je tak jemná proto, že král Leopold II. expandoval v Kongu. Belgie měla tudíž snadný přístup k prvotřídním kakaovým plantážím a Leopolda někteří dodnes nazývají největším masovým vrahem v historii.

…Belgie se zatím asi nerozdělí. I když scénářů na toto téma je několik. Jeden z nich třeba říká, že by se Brusel mohl stát městským státem, podobně jako Singapur.

…Belgie je země absurdit. Celkem 540 dnů belgickým politikům trvalo, než od voleb sestavili novou vládu. Toto úctyhodné číslo zemi loni vyneslo zápis v Guinnessově knize rekordů. Zajímavé na tom je, že země prý v době bezvládí fungovala docela dobře a na chybějící garnituru si téměř nikdo nevzpomněl. (Co je na tom vlastně absurdního?)

…vaří tady více než tisíc druhů piva a jestli se budete chtít opravdu opít, kupte si místní „jenever“, předchůdce ginu. Nejvíce druhů v Antverpách prodávají v jeneverové kavárně De Vagant.

…Belgičané milují komiksy, které nazývají „devátým uměním“ (ano, řadí sem i televizi). A snad i proto Šmoulové poprvé spatřili světlo světa právě tady, v Belgii.

…v Antverpách přebýval Rubens. 

…a nejlepším homosexuálním podnikem ve městě je Red&Blue.
 
Když jsme dojeli na náměstí Konigin Astridplein, uvítalo nás obrovské ruské kolo (a když jsme odtud odjížděli, mávalo nám tučné parkovné 17 euro). Rychlokurz obchodování s drahými kameny jsme zahájili v diamantovém muzeu, které sídlí hned vedle ZOO. Prohlídka je to sice dlouhá, ale člověk se tady opravdu dozví vše, co potřebuje. Když odtud odcházíte, máte pocit, že teď se můžete směle vydat obchodovat do nedalekých ostře střežených diamantových uliček. Zářivý svět drahých kamenů vám leží u nohou a od protřelého diamantového odborníka vás už nikdo nerozezná. Mimochodem, pán u pokladny mi věnoval jedno euro. Asi proto, že jsem děvče z východu a hrdě jsem se (marně) dožadovala průvodce v češtině. Tenhle zvyk ze střední musím zahodit.

Pak jsme prošli hlavní obchodní třídou Meir. Rada pro ženy: Ne, neberte s sebou muže. Budou trpět a vy si to opravdu neužijete. A pokud ho s sebou vezmete, zkuste (pod průhlednou záminkou neoklasicistní architektury a restauraci na obrovské plošině ve tvaru sklenky šampaňského) obchodní dům Stadfeestzaal. Ten taky patří mezi památky.

A teď tajný tip: nejlepší pralinky ve městě prodávají  v nedaleké uličce Korte Gasthuistraat. Krámek se jmenuje Burie a tuhle čokoládu nikde jinde neseženete. Vážně. Řekla mi to prodavačka a potvrdil to i průvodce. Mezi místní delikatesy patří ručně řezané čokoládové diamanty a obchůdek se také proslavil svojí výlohou s obrovskými čokoládovými sochami. 

Při své návštěvě jsme samozřejmě nevynechali ani Rubensův dům, hlavní náměstí Grote Markt a kostel Panny Marie, nejkrásnější gotickou stavbu Belgie. Hádajíc se o to, kdo bude řídit nazpátek, jsme se doplazili přes módní čtvrť (moje srdce krvácí) k místu zaslíbenému, k největší místní hospodě Bierhuis Kulminator. Prý tady  čepují až 750 druhů piv. A kdybyste to nevěděli, je až do 19. dubna zavřená.

Tím se dostávám k poslední cestě našeho hektického výletu – k autu. Za našimi zády zapadalo slunce, cyklistů rapidně ubývalo a hlavní obchodní tepna Meir byla už skoro liduprázdná. A možná právě v těchto chvílích má město nejlepší atmosféru. Určitě se sem ještě někdy podívám. Antverpy jsou neuvěřitelně „cool“. Říká průvodce, a říkám to i já.



Náměstí Groenplaas. Zátiší s kostelem a kytičkama.



Podvečerní Grote Markt.

To, co mi čouhá nahoře z hlavy, je stylová restaurace ve tvaru sklenice šampaňského.
V obchodním domě Stadfestzaal.

Majestátní diamantové ruské kolo na náměstí královny Astrid.
Za ním hlavní nádraží, vedle vchod do ZOO a vlevo největší muzeum diamantů na světě.

Vnitřek hlavního nádraží.
Podle časopisu Newsweek jedno z nejkrásnějších nádraží na světě.



Hlavní obchodní třída Meir. Vlevo opět obchoďák. Vpředu uhánějící muž.

Obchůdek s čokoládou Burie.



A pár kroků odtud roztomilý biokrámek:-)



Tohle se mi nikdy nikde nepodaří vyfotit celý. Slavný kostel Panny Marie.

Hra světel a stínů na Grote Markt.

Uuu! Škoda, že nemám lepší foťák!

Cool obchůdek Fish&Chips.

Tady mají údajně nejvíce piv v Antverpách.
Dneska ovšem měli zavřeno.

...letmý pohled na Rubensův dům.

...a cesta zpátky.

Belgie. Den první.

Kraví momentka z procházky;-)

Tak jsem se sem vážně přestěhovala. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Sedím na gauči v bytě ve městečku Tongeren a sepisuju svůj první příspěvek na dlouho plánovaný blog na téma „Můj život v Belgii“. Přitom mám pocit, že by mě měl někdo štípnout. Nechápu. Plánujete nějaký životní krok několik měsíců (nebo nad ním alespoň přemýšlíte), potom se to stane (víceméně podle vašich představ) a vy tady pak sedíte a trochu nejistě rozjímáte, co s novým životem uděláte (plány přitom máte). Snad je to tím, že venku prší a mě hned po první noci bolí v krku. Zjištění číslo jedna: OPRAVDU se tady ŠETŘÍ, což se projevuje tím, že máme ve všech místnostech asi o sedm stupňů míň než v Praze a ve sprše teče málo vody (přesněji řečeno čůrek). Se svými rozevlátými zvyky pohybovat se po bytě těsně před sprchou téměř nahá, jsem si hned od začátku vykoledovala pěknou rýmu. Takže asi proto není můj první příspěvek na blog zrovna „sluncem zalitý“. Ale alespoň je realistický. S holým zadkem tady opravdu neuspějete.

Několik slov o přírodě. Dneska jsme se byli projít. Jelikož centrum Tongerenu už docela dobře znám ze svých předchozích návštěv, zamířili jsme na opačnou stranu. Prozkoumat možné běžecké trasy a trochu se rozkoukat po okolí. Nejsem úplně dobrá v líčení přírodních krás a tak to zkrátím na konstatování, že krajina tady má svůj styl. Šedivá obloha kontrastuje s ostře zelenou trávou, na které se pasou béžové krávy, do toho lehce prší. Svojí náladou mi to tady připomíná momentky z průvodce po Irsku (a taky Twilight ságu! …ale to píšu raději do závorky). Mimo jiné zde rostou neuvěřitelně vysoké listnaté stromy a téměř všechno, včetně typických cihlových domků, objímá břečťan. Je to tady pěkný. Večer jsem se při vybalování další mikiny a běžeckých bot rozhodla, že si počáteční chybějící endorfiny prostě vyběhám. Samozřejmě, jen co mě přestane bolet v krku a já přestanu rozjímat, co tohle všechno vlastně znamená. Ale to k cestování, a k větším životním krokům, asi patří.