 |
| Kraví momentka z procházky;-) |
Tak jsem se sem vážně přestěhovala. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Sedím na gauči v bytě ve městečku Tongeren a sepisuju svůj první příspěvek na dlouho plánovaný blog na téma „Můj život v Belgii“. Přitom mám pocit, že by mě měl někdo štípnout. Nechápu. Plánujete nějaký životní krok několik měsíců (nebo nad ním alespoň přemýšlíte), potom se to stane (víceméně podle vašich představ) a vy tady pak sedíte a trochu nejistě rozjímáte, co s novým životem uděláte (plány přitom máte). Snad je to tím, že venku prší a mě hned po první noci bolí v krku. Zjištění číslo jedna: OPRAVDU se tady ŠETŘÍ, což se projevuje tím, že máme ve všech místnostech asi o sedm stupňů míň než v Praze a ve sprše teče málo vody (přesněji řečeno čůrek). Se svými rozevlátými zvyky pohybovat se po bytě těsně před sprchou téměř nahá, jsem si hned od začátku vykoledovala pěknou rýmu. Takže asi proto není můj první příspěvek na blog zrovna „sluncem zalitý“. Ale alespoň je realistický. S holým zadkem tady opravdu neuspějete.
Několik slov o přírodě. Dneska jsme se byli projít. Jelikož centrum Tongerenu už docela dobře znám ze svých předchozích návštěv, zamířili jsme na opačnou stranu. Prozkoumat možné běžecké trasy a trochu se rozkoukat po okolí. Nejsem úplně dobrá v líčení přírodních krás a tak to zkrátím na konstatování, že krajina tady má svůj styl. Šedivá obloha kontrastuje s ostře zelenou trávou, na které se pasou béžové krávy, do toho lehce prší. Svojí náladou mi to tady připomíná momentky z průvodce po Irsku (a taky Twilight ságu! …ale to píšu raději do závorky). Mimo jiné zde rostou neuvěřitelně vysoké listnaté stromy a téměř všechno, včetně typických cihlových domků, objímá břečťan. Je to tady pěkný. Večer jsem se při vybalování další mikiny a běžeckých bot rozhodla, že si počáteční chybějící endorfiny prostě vyběhám. Samozřejmě, jen co mě přestane bolet v krku a já přestanu rozjímat, co tohle všechno vlastně znamená. Ale to k cestování, a k větším životním krokům, asi patří.
Žádné komentáře:
Okomentovat