Valonsko: Terra Incognita.

Noční nejmenší městečko na světě Durbuy

Tento víkend jsem navštívila nebe. Opravdu, bez přehánění – ocitla jsem na nejkrásnějším místě Belgie a snad i v Evropě (snad to nebylo tím, že jsme tam dojeli po tmě). Přenádherná zákoutí městečka Durbuy kdesi uprostřed Valonska nicméně, myslím, porazí na zem snad každého. Durbuy je navíc považováno za nejmenší město na světě a na „město“ jej povýšil ve 14. století náš Jan Lucemburský (a opět zde nacházíme ty společné kořeny – město patří v Belgii do provincie Luxemburg). Poněkud ironicky, právě v nejmenším městečku na světě se nachází současně také největší okrasný park vůbec! Popsat pocity, které ve mně vyvolala noční procházka po uličkách tohoto belgického klenotu, lze jen velmi těžko (ale hodně to připomínalo moji dětskou euforii, když jsem jako malá dostala k ježíškovi první tašku přes rameno). Kamenné domečky a malebná zákoutí, květiny v oknech, břečťanem a psím vínem porostlé zdi domů, zapadlé terasy ověšené šňůrami žárovek a světýlky, obchůdky s dekoracemi a proutěnými výzdobami, tiše svítící vánoční stromeček ve dvoře jednoho z domů, venkovní posezení s dekami letmo zapadanými listím, svíčky na stolech a na zápražích, tlumená melodie hudby z třicátých let, dokonalé hospůdky, které oscilují mezi rafinovanou zaplivaností a vytříbeným stylem profesionálních designérů, praskající oheň v krbu, nikde ani noha… a belgické pivo k tomu. Tak to je Durbuy. Celou dobu, co se tady procházíte, nevěříte, že tohle je reálné a stejně zmatenému spolucestovateli neustále pokládáte otázky typu: „Ty jo, věříš tomu? Věříš tomu, co vidíš? Je to vůbec možný?!“ Pokud se někdy ocitnete v Belgii, tak si tento klenot na mapě určitě najděte.

 

Kam ježíšek schovává dárky?:-)

Atmosféra v Durbuy...

Paradoxní je, že kohokoli se zeptáte na nejkrásnější místa v Belgii, která stojí za navštívení, patrně Vám odpoví (zcela oprávněně!) ve formě jasné trasy: Brusel, Bruggy, Gent a Antverpy. Všechno místa, která jsou ve Vlámsku. Na „spodní“ část Belgie už se tolik nehledí (vždyť je to tam málo rozvinuté, mluví se tam francouzsky a jsou tam Valoni). Nebo alespoň takový jsem získala dojem z rozhovorů s lidmi, kteří tady už delší dobu žijí. Občas se někdo zmíní, že byl v Lutychu (v Liége) a to je asi tak všechno. Moje exotická destinace Tongeren (který je těsně nad hranicí těchto dvou regionů ve Vlámsku), to už je totální rarita (normální člověk přece bydlí v Bruselu). Přátelé, čím déle se v téhle části Evropy nacházím, tím více se mi tady líbí! Belgický venkov, a méně objevená místa Belgie, jsou občas naprosto dech beroucí (i když – teď odolávám pocitu připsat sem něco o typické vůni venkova, která je v určité části roku asi mezinárodní). 

Pohled na Namur s citadely - vzadu katedrála.

Ale zpátky k Valonsku. Kromě Durbuy jsme ten den navštívili ještě Namur, což je hlavní město stejnojmenné provincie a třetí největší město v Belgii. Sídlí tady Valonský parlament a Valonská vláda a historie místa sahá až někam ke Keltům a k Juliovi Caesarovi. Nad městem dlí obrovská citadela, která byla dlouho považovaná za nedobytnou – v první světové válce však Němcům padla do rukou už po pouhých třech dnech bojů (na to konto už jsem slyšela pár válečných historek o tehdejší „vybavenosti“ belgického vojska). Pokud se sem půjdete podívat, nabídne se vám krásný pohled na město, občas potkáte nějaké ty skauty, co tady hrají poslední bojovku, a z nejrůznějších informačních cedulí si budete moci přečíst, co všechno má Namur, a jeho citadela, za sebou. Musím uznat, že jsou to poměrně drsné dějiny. Vystřídaly se tedy snad všechny armády Evropy, válčilo se zde skoro pořád. Ostatně, až do roku 1977 v citadele sídlili belgičtí výsadkáři. Ponurá nálada tohoto místa, podzemních chodeb a čerstvě napadaného listí, je za podzimního počasí (pro člověka s živou představivostí) poměrně nakažlivá. 

Saxofóny na mostě v Dinantu.

Typická dinantská scenérie.

Co rozhodně ale také stojí za návštěvu (a pojedete-li autem, minete například cedule odkazující k vesničce Leffe – ano tam, odkud je to slavné belgické pivo) je Dinant. Tohle místo naleznete, stejně jako Namur, na řece Máze a dostanete se sem po asi dvaceti minutách jízdy z Namuru. Dinant je známý svojí typickou scenerií – barevnou skálou a pod ní vysokým kostelíkem nad řekou (hned vedle kostelíka je mimochodem příjemná hospoda, kde čepují Leffe a pouštějí jeden hit od Madonny za druhým). V tomhle městě se narodil vynálezce saxofonu, Adolphe Sax (to je zjištění!), a tomuto ikonickému nástroji je tady věnována nejedna socha. 

Po více než sedmi měsících života tady musím tedy konstatovat (a to už jsem se bála, že není co objevovat) – Belgie je nádherná země. Horní polovina je probádanější, známá, najdete tam nejdůležitější místa, která jsou jednoznačně turistickou nutností. Pokud budete chtít, můžete dojet k moři. Dolní polovina je možná méně rozvinutá, frankofonní, a řekla bych, že je tak trochu ve stínu. Pokud se ale do tohoto stínu rozhodnete vydat, nebudete litovat. Jen si možná raději nezapomeňte vzít baterku;-)

Bruselský půlmaraton.

Čtyři minuty do startu...

Minuta do startu..

Půlmaraton v Bruselu. Takovou událost bych neměla ve svém belgickém kalendáři přehlídnout. A koneckonců ani na svém blogu. Nicméně vlivem mnoha okolností (mimo jiné účinnou belgickou stávkou) se stalo, že jsem dva dny před konáním vykonala cestu autobusem, autem, letadlem, autobusem, autobusem, autem, autobusem, letadlem, autobusem a vlakem a tudíž moje příprava na běh byla přímo ukázková. Když jsem se pak den před konáním, za vichru a deště, s kufrem a s ohnutým deštníkem na opačnou stranu loudala přes Parc du Cinquantenaire pro startovní číslo – potkávajíc trénující namakané borce ve značkových šusťákovkách – opravdu jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem to tentokrát trochu nepřepískla. Ale už jsem se pro tenhle experiment jednou rozhodla, a proto přece nebudu stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko (i když v tu chvíli byl brod vlastně úplně všude). V gumákách jsem dorazila do registračního centra a s hraně nadšeným (nebo nadšeně hraným?) výrazem si vyzvedla své startovní číslo s pořadovým číslem něco nad šest tisíc.

Start u vítězného oblouku...

Druhý den ráno, světe div se, svítilo sluníčko od ucha k uchu. Byl nádherný den. Na bruselském náměstí Grand Place dobíhali závodníci čtyřku a vypadalo to, že Belgičani mají tentokrát všechno pod kontrolou. A musím uznat, že měli. Na start se v neděli 7. řijna 2012 postavilo více než 12 000 běžců ze 45ti zemí světa a nikde nebylo vidět znatelných nedostatků – jedním z mediálních partnerů byl typicky belgický časopis Zátopek, atmosféra i trasa byla opravdu výborná.  Dokonce i já jsem se vyhnula svým tradičním běžeckým epizodám – např. nedostáté frontě na toi-toiku nebo chrstnutí si vody během běhu rovnou do ipodu (začíná se ze mě stávat profesionál). Vybíhalo se pod vítězným obloukem v Parc du Cinquantenaire a tamtéž se dobíhalo po cestě k cíli na Grand Place. Na trase jsme minuli Královský palác, Palais de Justice, běželi jsme po Avenue Louise až k Bois de la Cambre, dál okolo Foret de Soignes a Parc de Woluwe, kde se před námi na horizontu opět objevil vítězný oblouk – celou dobu jsem běžela vysmátá jak lečo. Energie davu byla strhující. Moře lidu běželo přede mnou, moře lidu za mnou a já si mezi nimi připadala jako malá částečka uprostřed oceánu. V tom slunci, padajícím listí a v záplavě lidí s vybranou hudbou v uších jsem se v ulicích Bruselu účastnila nejvíc cool podmořské párty na světě. Jedinou (vydatnou) čmouhu na tom všem dělalo moje neskutečně bolavé pozadí. Doběhla jsem s časem 2:05 a – navzdory mému stavu a pořadí – mi v cíli kdosi vnutil letáček s pozvánkou na letní noční půlmaraton Lucemburku. Když jsem si jej potom v příjemné kavárně na Place du Sablon (po třech Jupilerech) prohlížela – říkala jsem si: proč ne?! Když už jsem se tady jednou ocitla, je potřeba si tuhle párty pořádně užít. Půlmaraton v Bruselu byl jedním slovem SUPER!

Poznámka na konec – takzvaný přílepek, který naprosto nesouvisí s článkem výše: V Tongerenu zuří komunální volby. Slovo „zuří“ bych asi za normálních okolností v ČR nepoužila, ale v našem malém městečku je kampaň opravdu sofistikovaná. Lidé mají v oknech, na dveřích, na cedulích před domem, na polích i na autech fotky svých místních oblíbenců. Nikdo se nestydí projevit svůj názor, každý se hrdě hlásí k tomu, za koho kope. Do schránky nám chodí vymakané letáky s chytrou grafikou i překvapivě vtipnými komunikačními nápady… Komunální volby se v Tongerenu (na české poměry) berou opravdu vážně a já, i když letákům nerozumím, mám chuť si je prohlížet. Tahle poznámka má ovšem vtipnou kulturně-šokující kaňku. Když se transparenty s fotkami lidí na domech začaly objevovat poprvé, tak jsem si myslela, že to jen místní realitní makléři zvyšují své marketingové úsilí. Že by tihle „makléři“ měli sedět v městské radě, můj český mozek absolutně nenapadlo (i když jsem si říkala, že je divný, že je najednou tolik domu na prodej?!). Zatím jsem nedošla k závěru, co přesně tohle znamená, ale jako kulturně-politický poznatek, mi to přijde – i v kontextu nízké účasti v našich krajských volbách – poměrně zajímavé.