S počasím v Belgii něco není v pořádku. Tohle moje podezření začalo někdy v půlce června, kdy jsem si uvědomila, že do práce stále nosím podzimní kabát. Teď jsme v půlce prázdnin a já můžu počet svých kraťasových dobrodružství spočítat na prstech jedné ruky (většinou nedopadly dobře). Téměř každý den tady prší, teplota si udržuje v Tongerenu standardních 17 stupňů a v Bruselu bych řekla, že tak 10 (nad institucemi se možná vážně smráká). Ne, že bych chtěla psát konverzačně o počasí, ale jednoduše – tady se neřeší nic jiného. Zvlášť mezi Čechy, kteří jsou flustrovaní zprávami z idnesu o teplotních rekordech. Já mezitím přemýšlím, že si při příští návštěvě v Čechách koupím efektní (i efektivní) gumáky. „Jako na potvoru“, kdykoli přijede návštěva z ČR, kterou předtím důkladně varujeme a upozorňujeme, že bez deštníku v Bruselu „ani ránu“, počasí nám vždycky ukáže zdvižený prostředník a představí se ve své nejlepší formě. Jakmile návštěvě zamáváme, začne zase lejt. V tuhle chvíli docela chápu, proč se v srpnu evropská čtvrť vylidní. Nikdo jednoduše nechce čekat, až tu zase „zahřmí“.
Tuhle svoji teorii jsem nedávno konzultovala s jedním vlámským průvodčím (mladý, hezký kluk, manželka a jedno dítě, rád si se mnou povídá o pivu). Dal mi za pravdu: „Tam nahoře v obloze se děje něco divnýho,“ prohlásil ustaraně. Belgie se tak postupně mění v severskou zemi. Letních (dříve běžných) 25 stupňů tady prý nezažili už minimálně tři roky – a pokud ano, vždycky to trvalo pár dní. Zeptejte se, koho chcete – počasí v Belgii přestává být zdvořilostním tématem (v té souvislosti mi přijde poměrně vtipné, jak si my Češi asociujeme opálení se spokojeností… když jsem přijela do ČR – bílá jako sejr – spoustu lidí mi řeklo: „Ty vypadáš tak spokojeně, vysmátá, opálená…,“ no, děkuju pěkně… ale zkuste tady být měsíc).
Konec stěžování si. Tento týden má být léto (zvláště bych zdůraznila slovo „týden“) a proto jsme vyrazili otestovat místní moře. Ano, máme tady moře! Úplně jsem na to v té vánici zapomněla. Byla jsem tam za posledních sedm dní dokonce dvakrát. Poprvé pršelo, chyběly nám blatníky a já se ublácená nadchla, že o víkendu pojedeme surfovat (kiteboarding a surfování zdálo se být za deště národním sportem). Bohužel (jak je to všechno relativní), o víkendu bylo krásně a moře mělo divokost Vranovské přehrady. Tak jsme se alespoň projeli na kolech s ochutnávkou mušlí, hranolek a belgických piv. Mimochodem, do města Knokke, které je jednou z oblíbených zdejších destinací, bych dojela skoro každý den, kdybych „omylem usnula“ ve vlaku na trase Tongeren - Brusel. Je to konečná stanice a její návštěva rozhodně stojí za to. Přímořská Belgie má trochu jinou atmosféru než zbytek země, možná „šmrncnutou“ Dánskem a Holandskem, a tamější estetika by si určitě zasloužila samostatný žánr. Jemný písek, kalné moře, vysoká tráva, lidé projíždějící se na kolech, dřevěné hospody natřené na bílo, ostrý studený vítr, plachetnice a slunce jako břitva. Lákavá kombinace jako stvořená pro vodovky a štětec.
Na ožehavé téma „počasí“ bych ještě ráda uvedla, že se mi tady hodně líbí pozorovat „národní vztahy s počasím“. Zatímco nepoučená návštěva z Čech si vyrazí v kraťasech, bývalý obyvatel Konga stojí v bruselském metru v péřovce. U moře je to podobné. Bylo sice jen asi 20 stupňů nad nulou, ale při pohledu na opalující se místní naháče jsem si raději okamžitě sundala mikinu. Přece nebudu taková „vomáčka“, když se tu krémem natření kojenci plazí (z mého úhlu pohledu) v téměř mrznoucí vodě. Člověk si ale nakonec zvykne na všechno. Na „čůrek ve sprše“, nedostatek slunečních paprsků a nakonec i na ten déšť. Výlet do Čech se tak rychle promění v exotickou letní dovolenou („přátelé, kdo z vás na to má?!“). A možná v tom nakonec bude i nějaká symbolika. Zatímco v Bruselu se smráká, u nás máme nakročeno ke žhavému Balkánu.
Tuhle svoji teorii jsem nedávno konzultovala s jedním vlámským průvodčím (mladý, hezký kluk, manželka a jedno dítě, rád si se mnou povídá o pivu). Dal mi za pravdu: „Tam nahoře v obloze se děje něco divnýho,“ prohlásil ustaraně. Belgie se tak postupně mění v severskou zemi. Letních (dříve běžných) 25 stupňů tady prý nezažili už minimálně tři roky – a pokud ano, vždycky to trvalo pár dní. Zeptejte se, koho chcete – počasí v Belgii přestává být zdvořilostním tématem (v té souvislosti mi přijde poměrně vtipné, jak si my Češi asociujeme opálení se spokojeností… když jsem přijela do ČR – bílá jako sejr – spoustu lidí mi řeklo: „Ty vypadáš tak spokojeně, vysmátá, opálená…,“ no, děkuju pěkně… ale zkuste tady být měsíc).
Konec stěžování si. Tento týden má být léto (zvláště bych zdůraznila slovo „týden“) a proto jsme vyrazili otestovat místní moře. Ano, máme tady moře! Úplně jsem na to v té vánici zapomněla. Byla jsem tam za posledních sedm dní dokonce dvakrát. Poprvé pršelo, chyběly nám blatníky a já se ublácená nadchla, že o víkendu pojedeme surfovat (kiteboarding a surfování zdálo se být za deště národním sportem). Bohužel (jak je to všechno relativní), o víkendu bylo krásně a moře mělo divokost Vranovské přehrady. Tak jsme se alespoň projeli na kolech s ochutnávkou mušlí, hranolek a belgických piv. Mimochodem, do města Knokke, které je jednou z oblíbených zdejších destinací, bych dojela skoro každý den, kdybych „omylem usnula“ ve vlaku na trase Tongeren - Brusel. Je to konečná stanice a její návštěva rozhodně stojí za to. Přímořská Belgie má trochu jinou atmosféru než zbytek země, možná „šmrncnutou“ Dánskem a Holandskem, a tamější estetika by si určitě zasloužila samostatný žánr. Jemný písek, kalné moře, vysoká tráva, lidé projíždějící se na kolech, dřevěné hospody natřené na bílo, ostrý studený vítr, plachetnice a slunce jako břitva. Lákavá kombinace jako stvořená pro vodovky a štětec.
Na ožehavé téma „počasí“ bych ještě ráda uvedla, že se mi tady hodně líbí pozorovat „národní vztahy s počasím“. Zatímco nepoučená návštěva z Čech si vyrazí v kraťasech, bývalý obyvatel Konga stojí v bruselském metru v péřovce. U moře je to podobné. Bylo sice jen asi 20 stupňů nad nulou, ale při pohledu na opalující se místní naháče jsem si raději okamžitě sundala mikinu. Přece nebudu taková „vomáčka“, když se tu krémem natření kojenci plazí (z mého úhlu pohledu) v téměř mrznoucí vodě. Člověk si ale nakonec zvykne na všechno. Na „čůrek ve sprše“, nedostatek slunečních paprsků a nakonec i na ten déšť. Výlet do Čech se tak rychle promění v exotickou letní dovolenou („přátelé, kdo z vás na to má?!“). A možná v tom nakonec bude i nějaká symbolika. Zatímco v Bruselu se smráká, u nás máme nakročeno ke žhavému Balkánu.
