Robert Fulghum se ve své knížce „Všechno, co potřebuji vědět, jsem se naučil v mateřské školce“ domnívá, že nejvíce věcí se o ostatních lidech dovíme, navštívíme-li jejich koupelnu. Když se dívám do naší koupelny, nechci moc předjímat, co by se o nás mohl kdo dozvědět. Snad, že moje vlasy jsou všude, máme rádi tuhé mýdlo a belgičtí instalatéři nejsou dvakrát pečliví. Jestli tohle na sociologickou studii stačí, nechť si každý poslouží. Svou roli ale určitě hraje i přirozená slepota vůči věcem vlastním, zvědavost a rozšířená pozornost vůči věcem cizím. V nevlastním prostředí se toho dovíme víc.
A tak jsme s mojí drahou polovičkou objevili netradiční sport. Navštěvování neznámých lidí za vrátky jejich soukromého prostoru. Nikde jinde se toho o regionu nedozvíte víc, než na prahu obývacího pokoje několika zdejších lidí. Zvláště, když je ve hře víno! Naše poloha v příjemné dojezdové vzdálenosti do vinných oblastí Německa či Francie nám k navštěvování dává mnoho neopakovatelných příležitostí.
Poprvé jsme tuto kratochvíli praktikovali v Alsasku, kde jsme velice rychle zjistili, že sezení nad sklenkou v restauraci není zrovna nic moc exotického. A tak po chvilce váhání nakonec zazvoníte u dveří rodinného domku (který má venku vystavené lahve). Přijde vám otevřít stará paní v zástěře a s úsměvem vás zve dovnitř. „Co si dáte?“ zeptá se v předsíni. Oproti tradiční návštěvě ale nabízí vinný lístek z vlastního vinohradu. „Tohle sladké,“ odpovídáme stručně. Po chvíli přijde řeč na to, odkud jsme. Asi devadesátiletá paní se rozzáří a z francouzštiny se plynně rozhovoří německy a začne nám popisovat, jak Alsasko za Hitlera patřilo Němcům, a že její první jazyk byla němčina a pak s Američany angličtina. S nadšením v obličeji nám prodá dvě láhve vynikajícího vína a my si máme celý den o čem povídat.
Navštěvování vinných krajin tak není jen o víně, ale hlavně o lidech. Ještě lepší to bylo v Německu okolo řeky Mosely a Rýna. Tady máte u místních prodejců vína skutečně pocit, že se nacházíte v jejich obýváku. Mezi ochutnáváním tak koutkem oka přejíždíte nábytek, tapety, fotky a obrázky a přemýšlíte, jaké to asi je, žít mezi vinohrady a vítat na prahu cizince. S nadsázkou by se dalo říct, že místní nemusí nikam cestovat. Celý svět sem přijde za nimi.
Když přijedeme z výletů domů do Tongerenu, většinou celé léto periodicky zjišťujeme, že nefunguje výtah. Poslední opravář, který tu byl, zanechal na dveřích cedulku, „že je to rozbitý“. Ačkoli pokaždé (typicky po česku) krátce zaremcáme, postupně zjišťujeme, že se náš dům díky nefunkčnosti výtahu probouzí. Najednou máte pocit, že lidi, kteří vás dosud míjeli v díře výtahem, lépe poznáváte. Vidíte je častěji, míjíte se s nimi na úzkých schodech, občas si pomáháte s nákupem. Jako by nám opraváři chtěli uštědřit lekci ze seznamování a společenského chování. Možná mají nakonec v popisu práce přece jenom něco jiného. A možná je tento pocit probouzení a vzájemného sdílení společného prostoru posílen i tím, že v našem domě nemáme u jednotlivých bytů kliky-koule ale normální kliky-na kliku. Takže pokud si nezamknete (zdroj mých paranoidních představ) vlastně jen stačí přijít a vzít za kliku. A jste u někoho doma. Ještě pár týdnů bez výtahu a budu mít (po moselském víně v rámci poznávání Limburského regionu) urgentní chuť to vyzkoušet.
A tak jsme s mojí drahou polovičkou objevili netradiční sport. Navštěvování neznámých lidí za vrátky jejich soukromého prostoru. Nikde jinde se toho o regionu nedozvíte víc, než na prahu obývacího pokoje několika zdejších lidí. Zvláště, když je ve hře víno! Naše poloha v příjemné dojezdové vzdálenosti do vinných oblastí Německa či Francie nám k navštěvování dává mnoho neopakovatelných příležitostí.
Poprvé jsme tuto kratochvíli praktikovali v Alsasku, kde jsme velice rychle zjistili, že sezení nad sklenkou v restauraci není zrovna nic moc exotického. A tak po chvilce váhání nakonec zazvoníte u dveří rodinného domku (který má venku vystavené lahve). Přijde vám otevřít stará paní v zástěře a s úsměvem vás zve dovnitř. „Co si dáte?“ zeptá se v předsíni. Oproti tradiční návštěvě ale nabízí vinný lístek z vlastního vinohradu. „Tohle sladké,“ odpovídáme stručně. Po chvíli přijde řeč na to, odkud jsme. Asi devadesátiletá paní se rozzáří a z francouzštiny se plynně rozhovoří německy a začne nám popisovat, jak Alsasko za Hitlera patřilo Němcům, a že její první jazyk byla němčina a pak s Američany angličtina. S nadšením v obličeji nám prodá dvě láhve vynikajícího vína a my si máme celý den o čem povídat.
Navštěvování vinných krajin tak není jen o víně, ale hlavně o lidech. Ještě lepší to bylo v Německu okolo řeky Mosely a Rýna. Tady máte u místních prodejců vína skutečně pocit, že se nacházíte v jejich obýváku. Mezi ochutnáváním tak koutkem oka přejíždíte nábytek, tapety, fotky a obrázky a přemýšlíte, jaké to asi je, žít mezi vinohrady a vítat na prahu cizince. S nadsázkou by se dalo říct, že místní nemusí nikam cestovat. Celý svět sem přijde za nimi.
Když přijedeme z výletů domů do Tongerenu, většinou celé léto periodicky zjišťujeme, že nefunguje výtah. Poslední opravář, který tu byl, zanechal na dveřích cedulku, „že je to rozbitý“. Ačkoli pokaždé (typicky po česku) krátce zaremcáme, postupně zjišťujeme, že se náš dům díky nefunkčnosti výtahu probouzí. Najednou máte pocit, že lidi, kteří vás dosud míjeli v díře výtahem, lépe poznáváte. Vidíte je častěji, míjíte se s nimi na úzkých schodech, občas si pomáháte s nákupem. Jako by nám opraváři chtěli uštědřit lekci ze seznamování a společenského chování. Možná mají nakonec v popisu práce přece jenom něco jiného. A možná je tento pocit probouzení a vzájemného sdílení společného prostoru posílen i tím, že v našem domě nemáme u jednotlivých bytů kliky-koule ale normální kliky-na kliku. Takže pokud si nezamknete (zdroj mých paranoidních představ) vlastně jen stačí přijít a vzít za kliku. A jste u někoho doma. Ještě pár týdnů bez výtahu a budu mít (po moselském víně v rámci poznávání Limburského regionu) urgentní chuť to vyzkoušet.
 |
| Alsasko |
 |
| Mosela a Rýn |
Žádné komentáře:
Okomentovat