Chuť pralinek: Holandsko kreativní.

Interiérové doplňky v hotelu Bitter en Zoet.

Poslední výlet do severního Holandska mě donutil přemýšlet nad významem slova „kreativita“. Tvorba. Tvoření. Proces, při kterém něco vzniká. Něco, co tady dosud nebylo. Nebo se jen dává „něco“ do jiných souvislostí. Pokud jsou ony souvislosti překvapivé, vzniká šok. Šok ze vzniku. Lidská kreativita je neuvěřitelná. Dokáže přivést na svět nejúchvatnější díla, vynálezy, myšlenky a uvést do pohybu domino nečekaných dějů. Na jeho konci může vzniknout všechno. Anebo nic.

Barokní sedačky, dětmi pomalované židle, vysoké stropy a na podstavcích pestrobarevné skulptury. Míjím chodby hotelu Bitter en Zoet ve vesničce Veenhuizen a nestačím se divit. Tu ze stropu visí v kleci papírový blázen, tu na stěnách překvapí reliéf medúzy a barevná prkna. To vše v prostředí bývalé nemocnice, kde chodby ani po perfektně provedené rekonstrukci za běžných okolností ke „kreativitě“ rozhodně nevybízejí. Tady je však opak pravdou. Každé zákoutí komplexu budov připravuje nový objev, nad kterým člověk nestíhá kroutit hlavou. Nutno dodat, že všechno jsou to dílka dětí, nejspíše z nedaleké umělecké školy. Kdo říká, že všechny lampy musí být bílé?! Ať je jedna bláznivě červená a rovnou v čínském stylu! Kdo říká, že vedle starodávné pohovky musí být i starodávný nábytek?! Prsk tam zelenou židli! Úžasné. Když k tomu připočítám, že nad stolem s knihami a časopisy visí z lustru staré knížky a brýle na čtení a nad halou před restaurací tamtéž zase kávové hrníčky, podšálky a lžičky, nemůžu tuhle lekci výtvarné výchovy hodnotit jinak, než jedničkou s hvězdičkou.

Hotel se nachází v provincii Drenthe, která je obestřena spletí tajemných míst a ponurých historek. V rašeliništích se tady totiž nachází pohanské hroby, které odkryly neuvěřitelně zachovalé lidské ostatky a nejstarší loď na světě starou 6500 let! To vše je uloženo v muzeu v Assenu, které rozhodně stojí za návštěvu. V tiše ponuré náladě krajiny je jeho budova překrásným designovým klenotem provincie. V době naší návštěvy tady zrovna vrcholila výstava o socialistickém realismu. A přišel další šok. Čekáte výstavku vysušených předků a místo toho na vás z obrovského plátna cení bradu Lenin, vystřídán odporným pánem s hustým knírem. Jedna rudá malba střídá druhou, Holanďané si je poctivě prohlížejí. Říkám si, co si asi myslí? Já jsem komunismus skoro nezažila, a přesto mi z výstavy nebylo nejlíp. Jaké myšlenky však mohou napadat je? Že je to "zajímavé", "obskurní" nebo "neuvěřitelné"? Leze jim mráz po zádech? Nebo se prostě jenom podivují? Ač z postkomunistické země, přesto jsem si mezi malbami chvílemi připadala taky jako "bludný Holanďan". Člověk si navíc uvědomí, že některé (tolik odsuzované) prvky a techniky propagadny máme pořád okolo sebe. Stačí si zapnout televizi, podívat se na nejbližší billboard, přečíst články v novinách. Jaký výklad světa je nám vnucován dnes? Nebo - díky Bohu, že je nám vnucován? Obsah se mění, prostředky (byť nepřiznaně) zůstávají. U výstavky ruských domácích potřeb (nechybí proslulá síťovka a variace hraček s podobiznou Dědy mráze) přemýšlím, jak by se asi taková výstava vyjímala u nás. Představuji si velké demonstrace, poutající se lidi ke dveřím a občanské nepokoje. Anebo ne. Taky si představuji stařečky o berlích, jak tisknou v ruce uslzený kapesník. Umění je mocné. Samo tvořené schopno stvořit emoce.

A teď cestovatelská odbočka. Přírodní kreativitu stojí za to vidět na ostrově Ameland. Vysoká tráva, hlaďoučký písek, zelená křoviska, rozbouřené moře, vítr, pruhovaný maják, domy s doškovými střechami. Jen se na cestu vybavte pořádnou bundou. Počasí je tady nemilosrdné v jakékoli roční době. Třeba budete mít větší štěstí, než my, a uvidíte tuleně! Do kolonky „překrásné vesničky“ pak ze severu Holandska zařaďte přístavní Urk, barevný Hindeloopen a kanály protkaný Giethoorn. Vedle bundy do těchto míst rozhodně přibalte i pastelky a skicák! Neodbytná malebnost těchto míst musí vlézt na mozek i naprostým výtvarným antitalentům.