Cesty.

P.P.S A taky jsem se vdala;-)

Pamatuju si na ten pocit, když jsem šla poprvé do nové školy. Téměř vždy jsem předtím hledala nejspolehlivější cestu a mé první pohyby v cíli byly značně nejisté. Úplně stejný pocit jsem před rokem a půl zažívala, když jsme se přestěhovali do Belgie. První cesta vlakem do Bruselu, první návštěva evropských institucí, první bloudění v metru, první přátelé a seznamování se s okolím. Stejně, jako při cestě ze školy na konci školního roku, i nyní můžu říct, že vím, kudy a kam jdu, kde přesednout a komu zavolat, vyskytnou-li se problémy. Snad jediná nevýhoda tohoto komfortního stavu je, že trochu přestanete vnímat zvláštnosti. Věci zevšední a vy se pak po chvíli ocitnete na křižovatce, na které přemýšlíte, jestli není na čase zatočit pro změnu jinam.

Po roce a půl ochutnávání pralinek, vynikajícího belgického piva a křehounkých vaflí mi opět do života přišla změna směru. Moment, který uzavírá jednu kapitolu a snad i tento blok/g. Brzy nejspíš tuhle zemi paradoxů opustím. Ovšem svět, který na mě čeká, bude stejně roztodivný, jako objevování Belgie a přilehlého okolí (nebo ochutnávání pralinek). Absolutně netuším, co se tam bude dít, ale už teď mi do mysli začíná neodvratně vstupovat. Dá se to poznat tak, že business příručka od Richarda Bransona společně s knihou o evropském lobbingu jsou na mém nočním stolku nepřiměřeně zaprášeny, a začínají se tam kupit nové, dosud nevídané předměty. Krém proti striím. Posledních pět čísel časopisu Betynka. A v neposlední řadě manuál „Co čekat v radostném očekávání“. Nečekám nic, jen změnu. A těším se!

Upřímně řečeno, začínám chápat, proč se ženy srocují na babywebech a jím podobných virtuálních místech. Hledají odpovědi. I když já se tedy stále cítím jako vyvrhel, neboť na slova „těhu“, „manža“ a „mimísek“ si asi nikdy nezvyknu (a pardón – ani nechci). Odpovědi potřebuje každý. Zvlášť, vydává-li se na cestu, kterou dosud nikdy nepodnikl. Kudy jít, kde přestoupit a komu zavolat se zkrátka hodí, ať už jdete kamkoli.

A tak jsem včera ráno odcházela z našeho tongerenského bytu. Na nohou ultravysoké podpatky, které nesnáším (ale s myšlenkou „kdy bude příležitost vzít si je příště“ se s věcmi tak nějak líp smiřuje), v hlavě obava ze stávkujících železničářů a na rtech úsměv díky fungujícímu výtahu (opravili jej předevčírem po čtyřech měsících, hurá!). Takový belgický folklór. Na nádraží mě ujistili, že stávka byla včera. Mé srdce zaplesalo i při zjištění, že nový průchod na bruselském centrálním nádraží vydržel měsíc bez posprejování. Že by se věci vyvíjely k lepšímu? V uvítací hale v budově Evropského parlamentu se střídali matadorsky vyhlížející dámy a pánové s kufříky na kolečkách, narušováni bludnými kruhy postávajících stážistů a prvních návštěvníků. I jejich kroky budou brzo jistější. „Tak jdeš?“ vytrhl mě z přemýšlení kolega. „Ano, jdu,“ odpověděla jsem a položila kabelku na bezpečnostní pás.

P.S. Až někdy budete v Belgii, určitě se jeďte podívat do trojlístku měst Bruggy-Ghent-Antverpy. V Ghentu se mi líbilo vždy snad úplně nejvíc. Jeho komorní a přitom živá atmosféra si vás určitě získá. V Bruggách vyhledejte pivnici La Garre. Večery jsou krásné v Dinantu a v Durbuy. Gotickou romantiku zažijete v Abbey des Villers. A hlavně – ať jste kdekoli – ochutnávejte vafle, pivo, pralinky!!! Nikdy nevíte, kdy se sem znovu vydáte:-)

Alsasko, Rýn a Mosela: V cizím obýváku se sklenkou vína.

Robert Fulghum se ve své knížce „Všechno, co potřebuji vědět, jsem se naučil v mateřské školce“ domnívá, že nejvíce věcí se o ostatních lidech dovíme, navštívíme-li jejich koupelnu. Když se dívám do naší koupelny, nechci moc předjímat, co by se o nás mohl kdo dozvědět. Snad, že moje vlasy jsou všude, máme rádi tuhé mýdlo a belgičtí instalatéři nejsou dvakrát pečliví. Jestli tohle na sociologickou studii stačí, nechť si každý poslouží. Svou roli ale určitě hraje i přirozená slepota vůči věcem vlastním, zvědavost a rozšířená pozornost vůči věcem cizím. V nevlastním prostředí se toho dovíme víc.

A tak jsme s mojí drahou polovičkou objevili netradiční sport. Navštěvování neznámých lidí za vrátky jejich soukromého prostoru. Nikde jinde se toho o regionu nedozvíte víc, než na prahu obývacího pokoje několika zdejších lidí. Zvláště, když je ve hře víno! Naše poloha v příjemné dojezdové vzdálenosti do vinných oblastí Německa či Francie nám k navštěvování dává mnoho neopakovatelných příležitostí.

Poprvé jsme tuto kratochvíli praktikovali v Alsasku, kde jsme velice rychle zjistili, že sezení nad sklenkou v restauraci není zrovna nic moc exotického. A tak po chvilce váhání nakonec zazvoníte u dveří rodinného domku (který má venku vystavené lahve). Přijde vám otevřít stará paní v zástěře a s úsměvem vás zve dovnitř. „Co si dáte?“ zeptá se v předsíni. Oproti tradiční návštěvě ale nabízí vinný lístek z vlastního vinohradu. „Tohle sladké,“ odpovídáme stručně. Po chvíli přijde řeč na to, odkud jsme. Asi devadesátiletá paní se rozzáří a z francouzštiny se plynně rozhovoří německy a začne nám popisovat, jak Alsasko za Hitlera patřilo Němcům, a že její první jazyk byla němčina a pak s Američany angličtina. S nadšením v obličeji nám prodá dvě láhve vynikajícího vína a my si máme celý den o čem povídat.

Navštěvování vinných krajin tak není jen o víně, ale hlavně o lidech. Ještě lepší to bylo v Německu okolo řeky Mosely a Rýna. Tady máte u místních prodejců vína skutečně pocit, že se nacházíte v jejich obýváku. Mezi ochutnáváním tak koutkem oka přejíždíte nábytek, tapety, fotky a obrázky a přemýšlíte, jaké to asi je, žít mezi vinohrady a vítat na prahu cizince. S nadsázkou by se dalo říct, že místní nemusí nikam cestovat. Celý svět sem přijde za nimi.

Když přijedeme z výletů domů do Tongerenu, většinou celé léto periodicky zjišťujeme, že nefunguje výtah. Poslední opravář, který tu byl, zanechal na dveřích cedulku, „že je to rozbitý“. Ačkoli pokaždé (typicky po česku) krátce zaremcáme, postupně zjišťujeme, že se náš dům díky nefunkčnosti výtahu probouzí. Najednou máte pocit, že lidi, kteří vás dosud míjeli v díře výtahem, lépe poznáváte. Vidíte je častěji, míjíte se s nimi na úzkých schodech, občas si pomáháte s nákupem. Jako by nám opraváři chtěli uštědřit lekci ze seznamování a společenského chování. Možná mají nakonec v popisu práce přece jenom něco jiného. A možná je tento pocit probouzení a vzájemného sdílení společného prostoru posílen i tím, že v našem domě nemáme u jednotlivých bytů kliky-koule ale normální kliky-na kliku. Takže pokud si nezamknete (zdroj mých paranoidních představ) vlastně jen stačí přijít a vzít za kliku. A jste u někoho doma. Ještě pár týdnů bez výtahu a budu mít (po moselském víně v rámci poznávání Limburského regionu) urgentní chuť to vyzkoušet.

Alsasko

Mosela a Rýn

Na konci školního roku.

Konec školního roku má v každé zemi zvláštní kouzlo. Zatímco Češi odjíždějí okupovat Chorvatsko, Holanďané odjíždějí okupovat dálnice. Jakékoli, kdekoli (v oblasti západní Evropy) a ideálně v karavanu. Jejich láska k tomuto způsobu cestování je dokonce tak věhlasná, že dala vzniknout mnoha vtipům ze strany početné přistěhovalecké menšiny. Ta v době prázdnin aspiruje na většinu, za což vděčí zejména přílivu mladých Francouzů, u kterých se prý v létě projevuje zvýšená slabost pro amsterdamské květinové trhy.

Národní exodus se přelévá i do Belgie, kde zatím nepotřebovali upravit školní osnovy tak, aby děti v karavanech mohly odcestovat postupně.

V Bruselu vládne relativní klid. Po červencovém plenárním zasedání to v Evropském parlamentu vypadá, jako by právě všichni dostali vysvědčení a konečně odjížděli na léto k babičce. Někoho čeká předtím doma výprask, jiného rodiče vezmou na zmrzlinový pohár. Reparáty se skládají od konce srpna. Pro mnohé účastníky jsou to prázdniny poslední, což vnáší do více či méně upřímného chodbového loučení jakýsi melancholický moment. A taky trochu komiky. Je to zvláštní svět, tady v těch lavicích.

A tak opět po roce opouštím vylidněné velkoměsto, v metru hraje zase ta vážná hudba a já si říkám, že mi ten ruch bude chybět. Ještě štěstí, že mi doma nakázali přivést z Beneluxu pár tulipánových cibulí.

Tak hezké léto!

Chlupaté krávy a daně.

Co je tohle za zvířátko?

Poslední dva dny přemýšlím, jestli mám svůj další příspěvek zaměřit na velké chlupaté krávy, co se pasou mezi dunami nedaleko Amsterdamu, nebo na tongerenský finanční úřad. Obojí je stejně překvapivé, jako fascinující. V obojím případě je do příběhu zapojeno setkání s něčím nečekaným. V prvním případě hraje roli nečekaného velká chlupatá kráva (možná to byl i bizon), v druhém na scénu nečekaně vstupuji já. Zjistila jsem totiž, že jsem úkaz. Nebo že by úkazem byl belgický daňový systém? Každopádně jsem pochopila, že jsou tady tři úrovně zdanění. Daně městské, regionální a státní. Hurá! I přesto, že jsem poměrně oprávněně čekala, že se mě tato nemilá povinnost vyhne, budu muset přiznání ve vlámštině nakonec přece jenom alespoň vyplnit. Největší zážitek mám ovšem z pohovoru. Možná si fešný úředník chtěl ukrátit nudné odpoledne, ale měla jsem s ním vlastní appointment, na kterém jsme detailně rozebírali, co že to tady vlastně dělám a proč. Nebýt krátké odbočky k cyklistovi Zdenku Štybarovi (Jágr mi tady v jednání byl k ničemu), možná bych napříště musela dokládat i velikost svého spodního prádla. Ale alespoň musím ocenit, že chlapík byl opravdu milý a jakousi smlouvu mezi Belgií a Českou republikou nehledal v kolonce Čečensko.

Mimochodem, na ty velké chlupaté krávy jsme narazili v oblasti Bloemendaal aan Zee, kde je nádherný přírodní park. Ačkoli jsem tomu v prvním okamžiku nevěřila (a nebyla jsem sama), nakonec se ukázalo, že nehybná zvířata přece jen nejsou vycpaná a jejich ocas není na elektriku. Z hlediska fauny a flóry pak stojí určitě za návštěvu nejbližší holandský ostrov Texel, kde žije víc ovcí než lidí. Pokud se navíc na trajektu dobrovolně vzdáte části své porce hranolek, zažijete pravý rackovitý nálet! Jó, takhle vypadá výběr daní podle přírody.

 

Racci na trajektu na ostrov Texel.

Texel - prý tady žije víc ovcí, než lidí:-)

 

Když v Maastrichtu vládnou blázni.

Král bláznů po tři dny vládne městu.

Vždycky jsem si myslela, že karneval je pouhou dětskou hrou, příležitostně přenesenou do světa dospělých. Časově omezená povolenka na všechno. Na růžové vlasy, tetování, piercing, zelený obličej, ledvinku a skřipec. Hlubší význam by mě v něm hledat nenapadlo. I když pravda, někteří lidé, jakoby se svojí novou identitou zcela ožili. Nejen pod vlivem alkoholu, ale i s těmi růžovými vlasy si najednou připadají zajímavější, zábavnější, sebevědomější. Můžou si dělat, co chtějí. Fascinující příklady mi dneska nabídl karneval v Maastrichtu. A taky mi připomněl dávno zapomenutou kapitolu z jedné učebnice mediální komunikace, kde autor popisoval, jak velký vliv měl svátek bláznů na vývoj naší evropské společnosti ve středověku. Nejde o povrchní svátek, který dneska končí souloží mimozemšťana s beruškou. Karneval v našich předcích zažehl jiskru svobody. Uvědomění si sebe sama a možnosti volby. Pod krutým diktátem církve a za časů drsného nevolnictví se v lidech začala probouzet naděje. Měli šanci, že si na pár dní v roce „odfrknou“, vymaní se z rutiny, představí si, že je vše dovoleno. Nenápadný svátek tak vnukl myšlenku. Tolik zásadní, že se z ní zrodily zárodky občanské společnosti. Proto se mi tenhle svátek tolik líbí. Za křepčícími postavami vidím velký kus naší cesty. Co mezi námi asi tak doutná dnes?

V Maastrichtu můžete karneval navštívit vždy začátkem února. Časově se shoduje s naším masopustem a má pověst jednoho z největších v Holandsku. Letos se koná od neděle 10. února do úterý 12. února. Děti tady navíc mají „carnival holidays“ a vše se točí okolo tradice. Lidé ze všech vrstev společnosti se scházejí, aby pod žluto-zeleno-červenou vlajkou smazali hranice a oslavili život. Veselí se a křepčí, oblékají se jako krabice, klauni, prostitutky, superhrdinové, gejši, piráti, indiáni nebo nádražní automaty na žvýkačky. Každý si plní svůj sen a nikoho nezajímá, že spiderman má tak 30 kilo navíc a Vikingové nápadně připomínají místní hráče amerického fotbalu. Vše je dovoleno a nic není přes čáru. Dokonce ani policisté v uniformách s klaunskými nosy. Hymna letošního roku?! Gangam style! Na korejského hudebníka na hlavním náměstí Vrijthof do noci tančí skupina kosmonautů, transexuál a plešatý superman. Atmosféra je vynikající. Až v úterý Král bláznů předá klíč od města zase starostovi, rozejdou se všichni do svých domovů, kosmonauti do svých kanceláří, transexuál ke své sbírce známek a plešatý superman ke svému příteli. Do té doby ale uběhne ještě spousta času.

I kníže potřebuje někdy prachy:-))

Brusel: „Barevný svět v hrsti!“

Londýn

Žijeme ve světě pohádek a kouzel. Na tuhle poněkud „klišoidní“ myšlenku mě dovedla nedávná návštěva Londýna a potom včerejší procházka po bruselské komiksové stezce. Londýn se zdá být, oproti Bruselu, městem plným významů, pulsující kreativity, neskonalého nadšení a fascinace z udávání trendů (a navíc se můj pohled od poslední návštěvy – když mi bylo třináct, rozbila jsem v jedné anglické rodině  dvoupatrovou postel a pak se s kamarádkou pokoušela pašovat ulomené prkno v batohu – přece jenom trochu vyčistil). Abych to shrnula – procházet se po ulicích Londýna je jako poprvé ochutnávat slané preclíky s čokoládovou polevou. Teprve tady si uvědomíte, jak k sobě mají blízko poskakující klauni a všechny dostupné formy pankáčů, že královská rodina je vlastně strašně cool a dvoupatrové autobusy, červené telefonní budky, černé taxíky a policisté jsou ve skutečnosti umělohmotné figurky na vtipně zprofanované mapě historického jádra města. Celé to tady tak nějak bobtná a chce se to vyjádřit… a možná, že z onoho přesycení a z pocitu „blbě“ potom vznikají nové směry a pokusy o osvobození. Podobně, jako když tenkrát poprvé nalili čokoládu na slanou sušenku… a pak se z toho zase jednou stane dobrý business a styl plácajících se teenagerů u posprejované zdi. Tak to je Londýn. Inspirativní mix, kterého se nemůžete nabažit.

Brusel

Když jsme se potom vraceli do Bruselu, nemohla jsem se ubránit srovnání. Co je vlastně na Bruselu barevného, uměleckého, zvláštního, kreativního… okouzlujícího? Člověku se skoro ze rtů dere ono jednoduché „NIC“. Ale to by bylo až příliš nespravedlivé. Brusel je svůj. Stejně jako Londýn je svůj. I Brusel má své tradiční symboly, které ale svoji hloubku, oproti explicitnímu Londýnu, dávají odhalit spíše až na druhý pokus (teď ale nemluvím o čurajícím chlapečkovi). Co třeba Atomium? Triumfální symbol pokroku a taky výstavy v roce 1958, která udala směr celým generacím českých umělců (bruselský styl – překrásná příšernost!). Anebo Instituce! Nic nerozproudí krev v žilách českého člověka víc než slova „politika“, „korupce“ a „Brusel nařídil“. To je fascinující. Přitom „Brusel“, jako symbol vzdálené moci a rozhodování někde na Olympu nemá nic společného s „Bruselem“ jako místem k životu (olympskou facku většinou dostanete okamžitě při první projížďce metrem). A pak tu máme další symboly – vedle belgického piva a čokolády lokálněji zaměřené bruselské vafle, bruselské sušenky a taky bruselskou kapustu (zjistila jsem nedávno v jedné české restauraci). To všechno dává „Bruselu“, společně s nevyřešenou koloniální minulostí a jinými komplikovanostmi, asi tak vesmír možností a příležitostí k vyjádření. Jen to není na první pohled vidět a nalézt v tom souvislosti a uspokojení trvá někdy děsivě dlouho. Tak to je Belgie.

Ostatně jenom tady se může stát, že k sobě šmoulové a vlajka Evropské unie mohou mít i mnohem blíže, než je jen pár odstínů jedné základní barvy. K nejbližší replice šmoulího domečku je to totiž z velkého modrého evropského města několik stanic metrem. Komiks je v Belgii „devátým uměním“, operou a poezií zároveň, národním pokladem a posvátným rodinným stříbrem místních obchodníků s veteší. A v mém případě současně jednoduchou odpovědí na  otázku „Co je vlastně na Bruselu barevného, uměleckého, zvláštního a okouzlujícího?“ Barevné příběhy! Komiks a hra na každém rohu! Jakmile jsem se o tomhle pokladu dozvěděla, neváhala jsem ani minutu. V bruselském komiksovém centru na vás, ve společnosti největších belgických celebrit – Tintina a taťky Šmouly, dýchne úplně jiný svět.

Čímž jsem učinila první krok k získání základního komiksového minima, které obsahuje například následující vědomosti:

- Tintina poprvé nakreslil výtvarník Hergé v roce 1929 a jedná se o nejpopulárnější belgickou komiksovou postavičku všech dob. Právě díky bruselskému původu si v roce 2011 Steven Spielberg vybral Brusel jako první město pro premiéru svého nového filmu „Tintinova dobrodružství“.

- V hlavním městě Evropské unie spatřili světlo světa poprvé také šmoulové. Bylo to v roce 1958 a jejich autorem je výtvarník přezdívaný Peyo. Jeho rodina se komiksovému businessu úspěšně věnuje dodnes.

- Repliku šmoulího domečku, Tintinova raketoplánu, stejně jako přehlídku dalších povědomých komiksových postaviček, které jsou rovněž původem belgické, najdete v komiksovém centru na Rue des Stables. 

- Za vidění určitě také stojí muzeum komiksových figurek (mají jich tady více než 2000!) nedaleko bruselského centrálního nádraží, anebo Comics Strip Village v historickém centru města s vlastní kavárnou, muzeem a největší komiksovou knihovnou v Evropě.

- Lahůdku nakonec tvoří bruselská komiksová stezka (neberte si lodičky) s více než padesáti zdmi, které jsou pokresleny fragmenty z nejpopulárnějších příběhů. Stezka vznikla vlastně náhodou, když chtěli místní zakrýt nevzhledné boky domů v centru města. Postavičky tak na vás mohou vybafnout prakticky kdekoli. Někde je nečekáte, jinde vás doprovázejí takřka na každém kroku.

Perfektní. Evropské velkoměsto ze mě nakonec udělá vášnivého čtenáře komiksů. Život je někdy přímo geniální. A i když si můžeme hrát na dospělé a intelektuály, jednoduché příběhy, pohádky a kouzla prostě potřebujeme. Možná proto se zábava stahuje do velkoměst, kde nám připomíná, abychom se nebrali tak vážně. Vždyť je to hra... a o naší bublině je v dalším rámečku možná už dávno rozhodnuto. 

Kousíčky z bruselské komiksové stezky...

 

 

Dodatečně musím doplnit ještě jednu zajímavost. Nedávno jsem byla v bruselském muzeu čokolády, kde jsem objevila tenhle obraz...

...jedná se o jeden z nejznámějšícho obrazů, zobrazujících pití čokolády. Namaloval ho švýcarský malíř Jean-Etienne Liotard a jeho originál se nachází ve drážďanské galerii Zwinger. Obraz byl (a je) tak populární, že jej používali výrobci čokolády takřka všude - na krabičkách, na porcelánu, na plakátech a dodnes je vidění ve všech čokoládových muzejích nebo speciálních kavarnách.

A teď Londýnská varianta...

...tahle je z výstavy Mr. Brainwashe, na kterou jsem předtím náhodou narazila nedaleko British Museum. Aniž bych úplně znala souvislosti s čokoládou, přišel mi obraz povědomý a říkala jsem si, že určitě půjde o nějaké ikonické dílo, které prostě známe, aniž bychom věděli odkud. Návštěva o několik týdnů později v bruselském čokoládovém muzeu tenhle můj pocit jenom potvrdila. Jednoduše jde vlastně o úžasný příklad toho, jak se umění stává jednou za čas předlohou samo pro sebe a vytváří tak vtipné tiché vyprávění o jedné éře v historii naší západní kultury.

 

A ještě fotečky ze specializovaného šmoulího obchůdku, který je na bruselském centrálním nádraží hned vedle "MOOF" muzea komiksových figurek...