Alsasko, Rýn a Mosela: V cizím obýváku se sklenkou vína.

Robert Fulghum se ve své knížce „Všechno, co potřebuji vědět, jsem se naučil v mateřské školce“ domnívá, že nejvíce věcí se o ostatních lidech dovíme, navštívíme-li jejich koupelnu. Když se dívám do naší koupelny, nechci moc předjímat, co by se o nás mohl kdo dozvědět. Snad, že moje vlasy jsou všude, máme rádi tuhé mýdlo a belgičtí instalatéři nejsou dvakrát pečliví. Jestli tohle na sociologickou studii stačí, nechť si každý poslouží. Svou roli ale určitě hraje i přirozená slepota vůči věcem vlastním, zvědavost a rozšířená pozornost vůči věcem cizím. V nevlastním prostředí se toho dovíme víc.

A tak jsme s mojí drahou polovičkou objevili netradiční sport. Navštěvování neznámých lidí za vrátky jejich soukromého prostoru. Nikde jinde se toho o regionu nedozvíte víc, než na prahu obývacího pokoje několika zdejších lidí. Zvláště, když je ve hře víno! Naše poloha v příjemné dojezdové vzdálenosti do vinných oblastí Německa či Francie nám k navštěvování dává mnoho neopakovatelných příležitostí.

Poprvé jsme tuto kratochvíli praktikovali v Alsasku, kde jsme velice rychle zjistili, že sezení nad sklenkou v restauraci není zrovna nic moc exotického. A tak po chvilce váhání nakonec zazvoníte u dveří rodinného domku (který má venku vystavené lahve). Přijde vám otevřít stará paní v zástěře a s úsměvem vás zve dovnitř. „Co si dáte?“ zeptá se v předsíni. Oproti tradiční návštěvě ale nabízí vinný lístek z vlastního vinohradu. „Tohle sladké,“ odpovídáme stručně. Po chvíli přijde řeč na to, odkud jsme. Asi devadesátiletá paní se rozzáří a z francouzštiny se plynně rozhovoří německy a začne nám popisovat, jak Alsasko za Hitlera patřilo Němcům, a že její první jazyk byla němčina a pak s Američany angličtina. S nadšením v obličeji nám prodá dvě láhve vynikajícího vína a my si máme celý den o čem povídat.

Navštěvování vinných krajin tak není jen o víně, ale hlavně o lidech. Ještě lepší to bylo v Německu okolo řeky Mosely a Rýna. Tady máte u místních prodejců vína skutečně pocit, že se nacházíte v jejich obýváku. Mezi ochutnáváním tak koutkem oka přejíždíte nábytek, tapety, fotky a obrázky a přemýšlíte, jaké to asi je, žít mezi vinohrady a vítat na prahu cizince. S nadsázkou by se dalo říct, že místní nemusí nikam cestovat. Celý svět sem přijde za nimi.

Když přijedeme z výletů domů do Tongerenu, většinou celé léto periodicky zjišťujeme, že nefunguje výtah. Poslední opravář, který tu byl, zanechal na dveřích cedulku, „že je to rozbitý“. Ačkoli pokaždé (typicky po česku) krátce zaremcáme, postupně zjišťujeme, že se náš dům díky nefunkčnosti výtahu probouzí. Najednou máte pocit, že lidi, kteří vás dosud míjeli v díře výtahem, lépe poznáváte. Vidíte je častěji, míjíte se s nimi na úzkých schodech, občas si pomáháte s nákupem. Jako by nám opraváři chtěli uštědřit lekci ze seznamování a společenského chování. Možná mají nakonec v popisu práce přece jenom něco jiného. A možná je tento pocit probouzení a vzájemného sdílení společného prostoru posílen i tím, že v našem domě nemáme u jednotlivých bytů kliky-koule ale normální kliky-na kliku. Takže pokud si nezamknete (zdroj mých paranoidních představ) vlastně jen stačí přijít a vzít za kliku. A jste u někoho doma. Ještě pár týdnů bez výtahu a budu mít (po moselském víně v rámci poznávání Limburského regionu) urgentní chuť to vyzkoušet.

Alsasko

Mosela a Rýn

Holandsko kreativní.

Interiérové doplňky v hotelu Bitter en Zoet.

Poslední výlet do severního Holandska mě donutil přemýšlet nad významem slova „kreativita“. Tvorba. Tvoření. Proces, při kterém něco vzniká. Něco, co tady dosud nebylo. Nebo se jen dává „něco“ do jiných souvislostí. Pokud jsou ony souvislosti překvapivé, vzniká šok. Šok ze vzniku. Lidská kreativita je neuvěřitelná. Dokáže přivést na svět nejúchvatnější díla, vynálezy, myšlenky a uvést do pohybu domino nečekaných dějů. Na jeho konci může vzniknout všechno. Anebo nic.

Barokní sedačky, dětmi pomalované židle, vysoké stropy a na podstavcích pestrobarevné skulptury. Míjím chodby hotelu Bitter en Zoet ve vesničce Veenhuizen a nestačím se divit. Tu ze stropu visí v kleci papírový blázen, tu na stěnách překvapí reliéf medúzy a barevná prkna. To vše v prostředí bývalé nemocnice, kde chodby ani po perfektně provedené rekonstrukci za běžných okolností ke „kreativitě“ rozhodně nevybízejí. Tady je však opak pravdou. Každé zákoutí komplexu budov připravuje nový objev, nad kterým člověk nestíhá kroutit hlavou. Nutno dodat, že všechno jsou to dílka dětí, nejspíše z nedaleké umělecké školy. Kdo říká, že všechny lampy musí být bílé?! Ať je jedna bláznivě červená a rovnou v čínském stylu! Kdo říká, že vedle starodávné pohovky musí být i starodávný nábytek?! Prsk tam zelenou židli! Úžasné. Když k tomu připočítám, že nad stolem s knihami a časopisy visí z lustru staré knížky a brýle na čtení a nad halou před restaurací tamtéž zase kávové hrníčky, podšálky a lžičky, nemůžu tuhle lekci výtvarné výchovy hodnotit jinak, než jedničkou s hvězdičkou.

Hotel se nachází v provincii Drenthe, která je obestřena spletí tajemných míst a ponurých historek. V rašeliništích se tady totiž nachází pohanské hroby, které odkryly neuvěřitelně zachovalé lidské ostatky a nejstarší loď na světě starou 6500 let! To vše je uloženo v muzeu v Assenu, které rozhodně stojí za návštěvu. V tiše ponuré náladě krajiny je jeho budova překrásným designovým klenotem provincie. V době naší návštěvy tady zrovna vrcholila výstava o socialistickém realismu. A přišel další šok. Čekáte výstavku vysušených předků a místo toho na vás z obrovského plátna cení bradu Lenin, vystřídán odporným pánem s hustým knírem. Jedna rudá malba střídá druhou, Holanďané si je poctivě prohlížejí. Říkám si, co si asi myslí? Já jsem komunismus skoro nezažila, a přesto mi z výstavy nebylo nejlíp. Jaké myšlenky však mohou napadat je? Že je to "zajímavé", "obskurní" nebo "neuvěřitelné"? Leze jim mráz po zádech? Nebo se prostě jenom podivují? Ač z postkomunistické země, přesto jsem si mezi malbami chvílemi připadala taky jako "bludný Holanďan". Člověk si navíc uvědomí, že některé (tolik odsuzované) prvky a techniky propagadny máme pořád okolo sebe. Stačí si zapnout televizi, podívat se na nejbližší billboard, přečíst články v novinách. Jaký výklad světa je nám vnucován dnes? Nebo - díky Bohu, že je nám vnucován? Obsah se mění, prostředky (byť nepřiznaně) zůstávají. U výstavky ruských domácích potřeb (nechybí proslulá síťovka a variace hraček s podobiznou Dědy mráze) přemýšlím, jak by se asi taková výstava vyjímala u nás. Představuji si velké demonstrace, poutající se lidi ke dveřím a občanské nepokoje. Anebo ne. Taky si představuji stařečky o berlích, jak tisknou v ruce uslzený kapesník. Umění je mocné. Samo tvořené schopno stvořit emoce.

A teď cestovatelská odbočka. Přírodní kreativitu stojí za to vidět na ostrově Ameland. Vysoká tráva, hlaďoučký písek, zelená křoviska, rozbouřené moře, vítr, pruhovaný maják, domy s doškovými střechami. Jen se na cestu vybavte pořádnou bundou. Počasí je tady nemilosrdné v jakékoli roční době. Třeba budete mít větší štěstí, než my, a uvidíte tuleně! Do kolonky „překrásné vesničky“ pak ze severu Holandska zařaďte přístavní Urk, barevný Hindeloopen a kanály protkaný Giethoorn. Vedle bundy do těchto míst rozhodně přibalte i pastelky a skicák! Neodbytná malebnost těchto míst musí vlézt na mozek i naprostým výtvarným antitalentům.

Giethoorn

Urk

Hindeloopen

Ameland

Chlupaté krávy a daně.

Co je tohle za zvířátko?

Poslední dva dny přemýšlím, jestli mám svůj další příspěvek zaměřit na velké chlupaté krávy, co se pasou mezi dunami nedaleko Amsterdamu, nebo na tongerenský finanční úřad. Obojí je stejně překvapivé, jako fascinující. V obojím případě je do příběhu zapojeno setkání s něčím nečekaným. V prvním případě hraje roli nečekaného velká chlupatá kráva (možná to byl i bizon), v druhém na scénu nečekaně vstupuji já. Zjistila jsem totiž, že jsem úkaz. Nebo že by úkazem byl belgický daňový systém? Každopádně jsem pochopila, že jsou tady tři úrovně zdanění. Daně městské, regionální a státní. Hurá! I přesto, že jsem poměrně oprávněně čekala, že se mě tato nemilá povinnost vyhne, budu muset přiznání ve vlámštině nakonec přece jenom alespoň vyplnit. Největší zážitek mám ovšem z pohovoru. Možná si fešný úředník chtěl ukrátit nudné odpoledne, ale měla jsem s ním vlastní appointment, na kterém jsme detailně rozebírali, co že to tady vlastně dělám a proč. Nebýt krátké odbočky k cyklistovi Zdenku Štybarovi (Jágr mi tady v jednání byl k ničemu), možná bych napříště musela dokládat i velikost svého spodního prádla. Ale alespoň musím ocenit, že chlapík byl opravdu milý a jakousi smlouvu mezi Belgií a Českou republikou nehledal v kolonce Čečensko.

Mimochodem, na ty velké chlupaté krávy jsme narazili v oblasti Bloemendaal aan Zee, kde je nádherný přírodní park. Ačkoli jsem tomu v prvním okamžiku nevěřila (a nebyla jsem sama), nakonec se ukázalo, že nehybná zvířata přece jen nejsou vycpaná a jejich ocas není na elektriku. Z hlediska fauny a flóry pak stojí určitě za návštěvu nejbližší holandský ostrov Texel, kde žije víc ovcí než lidí. Pokud se navíc na trajektu dobrovolně vzdáte části své porce hranolek, zažijete pravý rackovitý nálet! Jó, takhle vypadá výběr daní podle přírody.

 

Racci na trajektu na ostrov Texel.

Texel - prý tady žije víc ovcí, než lidí:-)

 

Střípky z Holandska.

Téměř celá západní Evropa je postavená z červených cihel. Všimli jste si toho někdy? Od části Německa, přes Nizozemsko, Belgii, část Francie, Británie a Irska… všechno je to z cihel. Nejde přitom jen o pozůstatek minulosti. Nové červeno-oranžové domky se staví dál. Někdy je to estetické, jindy to v očích našince spíš vypadá, jako by někdo neměl na omítku. Původ lásky k odhaleným zdem je mi záhadou. Jedno je však jisté – omítnuté domky platí za celebrity. A to dokonce za takové, kterým je potřeba vyčlenit kolonku „náš tip“ v nejednom průvodci. Čímž se dostávám k roztomilému nizozemskému městečku Thorn nedaleko belgických hranic. Skupinka bílých domků s poměrně zajímavou historií si svůj vzhled v dnešní době přebujelé sebeprezentace vzala jako „projekt“. Vedle sněhobílých fasád tak na návštěvníky v městečku čeká i celá řada účelových hospůdek a obchodů s dekorativními předměty. Obyvatelé města se rovněž stylu přizpůsobili. Zápraží domů jsou přehlídkou elegance a působivé estetiky, kterou stojí za to napodobit. Žel bohu, v mém případě snad jen uschlými květinami na balkóně.

Městečko Thorn

Někde jsem četla, že v Holandsku je třikrát více kol, než lidí. Tomu bych docela i věřila. A také nikde jinde na světě nenajdete místo, kde by jízdnímu kolu bylo věnováno celé národní muzeum. 250 historických exemplářů na dvou až třech kolech je vystaveno v Nationaal Fietsmuseum Velorama ve městě Nijmegenu. Českého návštěvníka určitě zaujme, že zde mají i velocipéd jakéhosi Kohouta ze Smíchova. Nostalgické reklamožrouty zase potěší PR článek z amerického časopisu propagující kolo se zabudovaným rádiem. Na srdci obzvláště zahřejí věty jako: „Suddenly, he’s the most popular kid on the street – and no wonder. He owns the newest finest bike in town.“ nebo: „Hop on yourself. Ride it away. Tune in programs while you ride. This is a ride you will always remember. On the top of a bike that’s on top of them all.“ s vyvrcholením: „But only one in ten thousand will have a Radiobike this Christmas. So the smart boy, or his dad, will call a Huffy dealer or write The Huffman Manufacturing for catalog and dealer’s name, today.“ Velice vtipná je i výstavka předchůdců kolečkových bruslí, které si lze představit jako malá jízdní kola přilepená k podrážkám bot. V kontextu tohoto objevu se naše staré in-liny jeví jako poměrně vydařené retro.

Nationaal Fietsmuseum Velorama

Holanďané jsou praktičtí lidé. Žádný nevyužitý kostel nezůstane na zmar. Zatímco v některých jsou galerie, hotely či obchody s knihami, v jiných se zase hodí zabudovat příležitostnou hospodu či taneční parket. V Arnhemu to dotáhli do dokonalosti. Při rekonstrukci trojlodního chrámu Eusebiuskerku byl do čelní věže vpraven prosklený výtah, kterým se návštěvníci mohou nechat vyvézt až na vrchol, kde se otevírá působivý výhled na město. Zbytek chrámu je vybaven poměrně střízlivě. Snad proto, že nepříliš střízliví mohou být i jeho noční návštěvníci. To ostatně napovídají nejen dva výčepy v bočních lodích, ale i několik upoutávek na párty u vchodu.

Eusebiuskerk

Skanzen z přelomu 18. a 19. století nedaleko Arnhemu není návštěvou na hodinu. Když si to však těsně před zavíračkou střihnete, dostanete slevu. Ovšem, musíte počítat s tím, že vám ani historická tramvaj nebude stačit, abyste si to všechno stihli prohlédnout.

Skanzen

Národní park De Hoge Veluwe je okouzlujícím místem, kde ve volné přírodě žije mnoho druhů různé zvěře. Projíždět se tady zájemci mohou na kole, dvoukole či na koni. Fascinující je zejména různorodost krajiny – od jehličnatých lesů, až po travnaté pláně a písečné duny. Jízda na „tandemu“ je pak dokonalým testem odolnosti jakéhokoli vztahu (zvlášť, když předek chce jet dolů a zadek nahoru).

Národní park

Květinový průvod v Holandsku se mezi městy Leiden a Haarlem koná každý rok na konci dubna. Je to nádherná podívaná. Pevné nervy budou potřebovat řidiči, alergici a alternativní odpůrci davových akcí.

Květinový průvod