Cesty.

P.P.S A taky jsem se vdala;-)

Pamatuju si na ten pocit, když jsem šla poprvé do nové školy. Téměř vždy jsem předtím hledala nejspolehlivější cestu a mé první pohyby v cíli byly značně nejisté. Úplně stejný pocit jsem před rokem a půl zažívala, když jsme se přestěhovali do Belgie. První cesta vlakem do Bruselu, první návštěva evropských institucí, první bloudění v metru, první přátelé a seznamování se s okolím. Stejně, jako při cestě ze školy na konci školního roku, i nyní můžu říct, že vím, kudy a kam jdu, kde přesednout a komu zavolat, vyskytnou-li se problémy. Snad jediná nevýhoda tohoto komfortního stavu je, že trochu přestanete vnímat zvláštnosti. Věci zevšední a vy se pak po chvíli ocitnete na křižovatce, na které přemýšlíte, jestli není na čase zatočit pro změnu jinam.

Po roce a půl ochutnávání pralinek, vynikajícího belgického piva a křehounkých vaflí mi opět do života přišla změna směru. Moment, který uzavírá jednu kapitolu a snad i tento blok/g. Brzy nejspíš tuhle zemi paradoxů opustím. Ovšem svět, který na mě čeká, bude stejně roztodivný, jako objevování Belgie a přilehlého okolí (nebo ochutnávání pralinek). Absolutně netuším, co se tam bude dít, ale už teď mi do mysli začíná neodvratně vstupovat. Dá se to poznat tak, že business příručka od Richarda Bransona společně s knihou o evropském lobbingu jsou na mém nočním stolku nepřiměřeně zaprášeny, a začínají se tam kupit nové, dosud nevídané předměty. Krém proti striím. Posledních pět čísel časopisu Betynka. A v neposlední řadě manuál „Co čekat v radostném očekávání“. Nečekám nic, jen změnu. A těším se!

Upřímně řečeno, začínám chápat, proč se ženy srocují na babywebech a jím podobných virtuálních místech. Hledají odpovědi. I když já se tedy stále cítím jako vyvrhel, neboť na slova „těhu“, „manža“ a „mimísek“ si asi nikdy nezvyknu (a pardón – ani nechci). Odpovědi potřebuje každý. Zvlášť, vydává-li se na cestu, kterou dosud nikdy nepodnikl. Kudy jít, kde přestoupit a komu zavolat se zkrátka hodí, ať už jdete kamkoli.

A tak jsem včera ráno odcházela z našeho tongerenského bytu. Na nohou ultravysoké podpatky, které nesnáším (ale s myšlenkou „kdy bude příležitost vzít si je příště“ se s věcmi tak nějak líp smiřuje), v hlavě obava ze stávkujících železničářů a na rtech úsměv díky fungujícímu výtahu (opravili jej předevčírem po čtyřech měsících, hurá!). Takový belgický folklór. Na nádraží mě ujistili, že stávka byla včera. Mé srdce zaplesalo i při zjištění, že nový průchod na bruselském centrálním nádraží vydržel měsíc bez posprejování. Že by se věci vyvíjely k lepšímu? V uvítací hale v budově Evropského parlamentu se střídali matadorsky vyhlížející dámy a pánové s kufříky na kolečkách, narušováni bludnými kruhy postávajících stážistů a prvních návštěvníků. I jejich kroky budou brzo jistější. „Tak jdeš?“ vytrhl mě z přemýšlení kolega. „Ano, jdu,“ odpověděla jsem a položila kabelku na bezpečnostní pás.

P.S. Až někdy budete v Belgii, určitě se jeďte podívat do trojlístku měst Bruggy-Ghent-Antverpy. V Ghentu se mi líbilo vždy snad úplně nejvíc. Jeho komorní a přitom živá atmosféra si vás určitě získá. V Bruggách vyhledejte pivnici La Garre. Večery jsou krásné v Dinantu a v Durbuy. Gotickou romantiku zažijete v Abbey des Villers. A hlavně – ať jste kdekoli – ochutnávejte vafle, pivo, pralinky!!! Nikdy nevíte, kdy se sem znovu vydáte:-)

Na konci školního roku.

Konec školního roku má v každé zemi zvláštní kouzlo. Zatímco Češi odjíždějí okupovat Chorvatsko, Holanďané odjíždějí okupovat dálnice. Jakékoli, kdekoli (v oblasti západní Evropy) a ideálně v karavanu. Jejich láska k tomuto způsobu cestování je dokonce tak věhlasná, že dala vzniknout mnoha vtipům ze strany početné přistěhovalecké menšiny. Ta v době prázdnin aspiruje na většinu, za což vděčí zejména přílivu mladých Francouzů, u kterých se prý v létě projevuje zvýšená slabost pro amsterdamské květinové trhy.

Národní exodus se přelévá i do Belgie, kde zatím nepotřebovali upravit školní osnovy tak, aby děti v karavanech mohly odcestovat postupně.

V Bruselu vládne relativní klid. Po červencovém plenárním zasedání to v Evropském parlamentu vypadá, jako by právě všichni dostali vysvědčení a konečně odjížděli na léto k babičce. Někoho čeká předtím doma výprask, jiného rodiče vezmou na zmrzlinový pohár. Reparáty se skládají od konce srpna. Pro mnohé účastníky jsou to prázdniny poslední, což vnáší do více či méně upřímného chodbového loučení jakýsi melancholický moment. A taky trochu komiky. Je to zvláštní svět, tady v těch lavicích.

A tak opět po roce opouštím vylidněné velkoměsto, v metru hraje zase ta vážná hudba a já si říkám, že mi ten ruch bude chybět. Ještě štěstí, že mi doma nakázali přivést z Beneluxu pár tulipánových cibulí.

Tak hezké léto!

Chlupaté krávy a daně.

Co je tohle za zvířátko?

Poslední dva dny přemýšlím, jestli mám svůj další příspěvek zaměřit na velké chlupaté krávy, co se pasou mezi dunami nedaleko Amsterdamu, nebo na tongerenský finanční úřad. Obojí je stejně překvapivé, jako fascinující. V obojím případě je do příběhu zapojeno setkání s něčím nečekaným. V prvním případě hraje roli nečekaného velká chlupatá kráva (možná to byl i bizon), v druhém na scénu nečekaně vstupuji já. Zjistila jsem totiž, že jsem úkaz. Nebo že by úkazem byl belgický daňový systém? Každopádně jsem pochopila, že jsou tady tři úrovně zdanění. Daně městské, regionální a státní. Hurá! I přesto, že jsem poměrně oprávněně čekala, že se mě tato nemilá povinnost vyhne, budu muset přiznání ve vlámštině nakonec přece jenom alespoň vyplnit. Největší zážitek mám ovšem z pohovoru. Možná si fešný úředník chtěl ukrátit nudné odpoledne, ale měla jsem s ním vlastní appointment, na kterém jsme detailně rozebírali, co že to tady vlastně dělám a proč. Nebýt krátké odbočky k cyklistovi Zdenku Štybarovi (Jágr mi tady v jednání byl k ničemu), možná bych napříště musela dokládat i velikost svého spodního prádla. Ale alespoň musím ocenit, že chlapík byl opravdu milý a jakousi smlouvu mezi Belgií a Českou republikou nehledal v kolonce Čečensko.

Mimochodem, na ty velké chlupaté krávy jsme narazili v oblasti Bloemendaal aan Zee, kde je nádherný přírodní park. Ačkoli jsem tomu v prvním okamžiku nevěřila (a nebyla jsem sama), nakonec se ukázalo, že nehybná zvířata přece jen nejsou vycpaná a jejich ocas není na elektriku. Z hlediska fauny a flóry pak stojí určitě za návštěvu nejbližší holandský ostrov Texel, kde žije víc ovcí než lidí. Pokud se navíc na trajektu dobrovolně vzdáte části své porce hranolek, zažijete pravý rackovitý nálet! Jó, takhle vypadá výběr daní podle přírody.

 

Racci na trajektu na ostrov Texel.

Texel - prý tady žije víc ovcí, než lidí:-)

 

Historky z podsvětí: tenkrát poprvé…

Bruselské kontrasty...

Před několika dny jsem si kupovala novou měsíční jízdenku na MHD v Bruselu. Při té příležitosti mě napadlo, že se tady začínám cítit už poměrně pohodlně. Začínám znát metro, trefím do práce, do obchodů, na oběd i do Parlamentu, dokonce jsem si už několikrát objednala francouzsky jídlo a mám i vlastní kartičku na vlak ve vlámštině se svojí fotkou. Moje kabelka i diář začínají obsahovat předměty a informace, o jejichž existenci jsem před rokem neměla ani ponětí a poprvé v životě vlastním SIM kartu s volačkou +32. Tyhle „střihy“ mě v životě vždycky bavily. Když už si myslíte, že všechno „poprvé“ je již za vámi a že už vás nic nepřekvapí, je dobré tuhle svoji tezi otestovat změnou prostředí. V nové práci, v nové zemi, v novém bytě, s novým partnerem a v novém autě (ne, že by všechno byl můj případ) člověk rychle pochopí, že pravidla téhle hry jsou trochu jiná, a že se bude potřeba (pod heslem „Zpátky na stromy“) zase něco naučit.

Moje další lekce ovšem měla přijít poměrně brzy. „Tenkrát poprvé“ (před dvěma dny) jsem si to o půl osmé večer vykračovala z práce cestou, kterou už dobře znám – se startem na stanici metra Trône a cílovou páskou na centrálním bruselském vlakovém nádraží. A tehdy jsem si (se svojí pražskou sebejistotou, notebookem v ruce a výrazem „všechny vás miluju“ a „život je báječný“) úspěšně vykoledovala svoje první bruselské přepadení. Jenom člověk, který se někdy ocitl v podobné situaci, si dokáže plně představit, jak neuvěřitelně, bezmocně a odevzdaně si v tu chvíli připadá. Začalo to nevinně. V osvětleném nádražním podchodu, kudy projdou denně stovky lidí, se k naší anonymní skupince náhodných kolemjdoucích líně přibližovala nepříliš vzhledná osoba. Takový ten typ, kterému většinou nemáte důvod věnovat pozornost a pokud můžete, raději se vyhnete. Bytost ovšem znenadání zrychlila krok, změnila směr a během vteřiny jsem měla v obličeji její drápy, které se mi pokoušely strhnout z očí sluneční brýle. Jediné, čeho jsem byla v tom šoku schopná (kam se podělo šest let tae-ba, to teda nevím), byl poloanglický skřek: „Vot ar jů dujing ty debile?!“, při kterém se bytost zalekla, mrskla po mě svým pološíleným pohledem a během další vteřiny byla pryč. Jako ve snu jsem zůstala s rozklepanýma nohama přimražená na místě, neschopná slova ani pohybu. Snažila jsem se očima zapátrat po nějakých svědcích – potenciálních obhájcích práva a pořádku, vybavit si základní poučky přežití, udělat něco racionálního, ale všichni nadějní spoluúčastníci zmizeli raději stejně rychle, jako násilnický přízrak (vítejte ve velkém městě). Pomalu jsem si začala sbírat svoje věci – brýle a náušnice, trosky svojí důstojnosti. A po chvilce už jsem ze sebe soukala informace pro za rohem (!!!) stojící policii. Hoši v uniformách na mě koukali se stejnou nedůvěrou, jako alkoholik na prázdnou láhev: „Jo tahle? Tu my známe. To víte, slečno, to je tady normální.“ Jako opařená jsem nasedla na vlak a na druhý den si vzala volno. V hlavě jsem měla jedinou otázku: Opravdu se tohle stalo? …doprovázenou hlasitými vykřičníky: MĚ?!!



Po nezbytném jednodenním probírání se z šoku jsem se do hlubších analýz pustila až dnes. To, že Brusel není zrovna bezpečné místo, jsem věděla. Ovšem veškerá varování a historky jsou vám většinou k ničemu, dokud se neocitnete na straně těch, kterým se to už někdy stalo. Podle průzkumu, který byl proveden před třemi lety Bruselským občanským fórem, se ve městě cca 18% lidí necítí bezpečně, přičemž téma bezpečnosti či nebezpečnosti Bruselu je zde velmi ožehavé. Město je z hlediska bezpečnosti značně nečitelné a situaci komplikuje řada faktorů. Mezi ty nejčastěji zmiňované patří složitá pozice bilingvální metropole, která je současně jak hlavním městem rozdělené Belgie, tak hlavním městem Evropské Unie. Ve městě navíc žije řada naprosto nesourodých komunit, které jsou rozděleny do devatenácti municipalit, jež se často liší politicky, demograficky, socioekonomicky i etnicky. Jsou zde čtvrti „kam se raději nechodí“ a pak čtvrti, kde „je to OK“. V metru vedle sebe potkáte bruselské úředníky, Marocké přistěhovalce, prsaté černošky z Konga a muslimské ženy v šátcích. Vyznejte se v tom. Policisté pracují v šesti okrscích, do kterých spadají vždy dvě až pět výše popsaných nesourodých částí a v hlídání města prý chybí systém. Dalším problémem se jeví složitý vztah mezi institucemi EU a samotnými Belgičany. Na internetu spolu svádějí slovní přestřelky „EU officials“, kteří nadávají, jak nebezpečné město Brusel je, a ostatní obyvatelé, kterým se zase nelíbí, že zde EU expati v Mercedesech neplatí daně. Zatímco jedni připomínají, že bez evropských institucí by Brusel zdaleka neměl takové příjmy, jako má (plynoucí např. z příspěvků Unie a z řady daní nepřímých, které zde zaměstnanci EU platí), druzí říkají, že představitele modrého skleněného města problémy běžných lidí nezajímají a nemají k Bruselu žádný vztah. Inu, na každém šprochu pravdy trochu.

Vědomí těchto problémů mi paradoxně dodalo mírný klid. Situace je taková, jaká je. Ano, je to zarážející. Je zarážející, že ve městě, kde sídlí většina institucí Evropské unie, se lidé necítí bezpečně. Ale není to většina. Našla jsem i články, které se nad těmito souvislostmi podivovaly a poukazovaly na to, že Brusel je vlastně mnohem bezpečnější, než jiné evropské metropole. Každopádně pro člověka, který vyrostl v českém městě se čtyřiceti tisíci obyvateli a žil sedm let bez úhony v matičce Praze, je tento stav jednoduše nepochopitelný. Ať už je vina na straně nezajímajících se lidí z institucí, nebo na všemožně komplikovaných Belgičanech.

Nakonec si tedy asi budu muset osvojit nové znalosti. Jak říká můj táta: „nasaď mírně nepřítomný až nepřátelský výraz a nevyhledávej oční kontakt s okolím“. Takže přátelé, až mě příště potkáte, chvíli si počkejte… to v mém obličeji není nepřátelství nebo špatný den. To je jen sebeobrana.

V úřednickém nebi.



Bruselský vítězný oblouk v Parc du Cinquantenaire

Minulý týden jsem poprvé za svůj pobyt navštívila Brusel. Jela jsem tam vlakem a kromě ceny (30 euro z Tongerenu do Bruselu – cesta trvá asi hodinu a půl) to byla zkušenost příjemná. Vlaky v Belgii jsou pěkné, udržované, tiché a angličtina je u většiny personálu drah naprostou samozřejmostí.

Jinak já cesty vlakem přímo miluju. Můžete si v klidu číst nebo psát, není vám špatně a přitom se stihnete v klidu koukat po okolí. V případě trasy Tongeren – Brusel „okolí“ zahrnuje více či méně malebná cihlová nádraží a rozhlehlé zelené louky, na kterých se pasou koně, poníci (nebudu se rozplývat, ale to byste nevěřili, kolik je tady poníků!), ovce nebo krávy (a taky jedna lama!). Docela věřím svým kamarádům, když říkají, že jaro je v Belgii nejhezčí. Na Bruselském nádraží jsem si u bezdomovců předplatila pár lichotek tam i zpět (10 centů) a u nadměrně veselého pána v kiosku jsem si koupila celodenní jízdenku (6 euro). Můj první neoficiální den v úřednickém nebi se vyvíjel slibně.

Hodně lidí říká, že město Brusel své krásy nechává odhalit spíše až na druhý pohled. A podle mě je to pravda. Pokud nejste turista, cíleně hledající památky a zajímavosti, jako první vás jednoznačně „usadí“ tamější metro. Někde jsem četla, že Brusel, kromě úředníků a diplomatů, obývá asi jedna čtvrtina cizinců. Přesné složení stálého obyvatelstva nevím, ale soudě podle veřejné dopravy, většina z nich budou nejspíš Arabové nebo Afričani. Kulturní rozmanitost tady ovšem (nikoli překvapivě) přináší i řadu problémů. „Hlavně nejezdi metrem pozdě večer a sama,“ vyslechnu si od kamarádů ještě několikrát během dne. Téměř každý následně přidá historku o tom, jak jeho, nebo jeho známého, na ulici nebo v metru okradli a vyjmenuje čtvrti, kam se raději nechodí. Když k tomu přidám informaci, že vážná hudba večer v bruselském metru prý nehraje z estetických důvodů, ale proto, že to podle průzkumů snižuje procento přepadů, lehce mě zamrazí. „Nevím, jestli ta hudba uklidňuje. Spíš to tady večer vypadá, jako přímý přenos z nějakého hororu,“ shrnuje kamarádka.

Veřejný transport tedy tiše pomíjím a smiřuji se s tím, že mě nejspíš v následujících měsících určitě někdo okrade. Zbytek chmurných myšlenek rychle zajídám ve stylovém fast foodu Exki nedaleko Evropského parlamentu. Jak to tady vlastně funguje? Udává se, že v institucích EU pracuje okolo 40 000 lidí. Nástupní plat evropského úředníka se pohybuje okolo 3 500 euro měsíčně a na konci kariéry se může i zčtyřnásobit. To jsou slušné peníze. V evropské čtvrti se nežije špatně. Úředníci zde mají vše, co potřebují. Svoje vlastní školy, školky, fitka, restaurace… pokud nechtějí, nemusí odtud vytáhnout paty. Život se tady ovšem řídí podle rytmu institucí. „Základem je, se tady ale neuvařit a udržovat kontakty s okolním světem,“ dodává zde pracující kamarádka.

"Mes affaires personnelles" aneb zátiší z vlaku:-)

A kudy tedy vlastně vedou cesty do bruselského úřednického nebe? Možností je několik. Vedle práce v nejrůznějších asociacích a zastoupeních se může člověk například stát asistentem poslance anebo si najít jinou možnou cestičku. Pokud se ovšem chce dostat opravdu „dovnitř“, na většinu pracovních pozic musí projít drsným sítem tzv. EPSO zkoušek, které se konají několikrát do roka a skládají se například z testu, esejů anebo osobního pohovoru. Lze předpokládat, že kandidáti v posledním kole výběrového řízení budou už náležitě ideologicky „ostrouháni“. Což možná souvisí i s tím, že se vás u pohovoru prý v několika souvislostech zeptají na váš vztah k modré barvě. Konkurence je tady samozřejmě obrovská. EPSO zkoušky absolvují desetitisíce lidí. Někteří se neváhají připravovat celé měsíce a řada z nich se řídí heslem: „Komise nebo život!“ (tímto děkuji svému kamarádovi za vtipnou větu). Osobně nicméně doufám, že i tady platí heslo, že nic není tak horké, jak se to uvaří.

Po maratonu schůzek a rozhovorů se jdu zchladit do parku. V evropské čtvrti jsou parky dva. Parc Léopold a Parc du Cinquantenaire. Mé kroky zamíří do toho většího (Parc du Cinquantenaire), kde se nachází bruselský vítězný oblouk. Cpu do sebe vafli a dělím se s holuby. Zajímavý je ten život v Bruselu. Na jednu stranu lesknoucí se evropská čtvrť (i když o tom lesku by se jistě dala vést debata), na druhou stranu pestrý svět „tam venku“. Když má mladý člověk možnost, musí si nutně vybrat? A proč to takhle vůbec vnímám? Na odpověď mám určitě ještě několik měsíců...