Cesty.

P.P.S A taky jsem se vdala;-)

Pamatuju si na ten pocit, když jsem šla poprvé do nové školy. Téměř vždy jsem předtím hledala nejspolehlivější cestu a mé první pohyby v cíli byly značně nejisté. Úplně stejný pocit jsem před rokem a půl zažívala, když jsme se přestěhovali do Belgie. První cesta vlakem do Bruselu, první návštěva evropských institucí, první bloudění v metru, první přátelé a seznamování se s okolím. Stejně, jako při cestě ze školy na konci školního roku, i nyní můžu říct, že vím, kudy a kam jdu, kde přesednout a komu zavolat, vyskytnou-li se problémy. Snad jediná nevýhoda tohoto komfortního stavu je, že trochu přestanete vnímat zvláštnosti. Věci zevšední a vy se pak po chvíli ocitnete na křižovatce, na které přemýšlíte, jestli není na čase zatočit pro změnu jinam.

Po roce a půl ochutnávání pralinek, vynikajícího belgického piva a křehounkých vaflí mi opět do života přišla změna směru. Moment, který uzavírá jednu kapitolu a snad i tento blok/g. Brzy nejspíš tuhle zemi paradoxů opustím. Ovšem svět, který na mě čeká, bude stejně roztodivný, jako objevování Belgie a přilehlého okolí (nebo ochutnávání pralinek). Absolutně netuším, co se tam bude dít, ale už teď mi do mysli začíná neodvratně vstupovat. Dá se to poznat tak, že business příručka od Richarda Bransona společně s knihou o evropském lobbingu jsou na mém nočním stolku nepřiměřeně zaprášeny, a začínají se tam kupit nové, dosud nevídané předměty. Krém proti striím. Posledních pět čísel časopisu Betynka. A v neposlední řadě manuál „Co čekat v radostném očekávání“. Nečekám nic, jen změnu. A těším se!

Upřímně řečeno, začínám chápat, proč se ženy srocují na babywebech a jím podobných virtuálních místech. Hledají odpovědi. I když já se tedy stále cítím jako vyvrhel, neboť na slova „těhu“, „manža“ a „mimísek“ si asi nikdy nezvyknu (a pardón – ani nechci). Odpovědi potřebuje každý. Zvlášť, vydává-li se na cestu, kterou dosud nikdy nepodnikl. Kudy jít, kde přestoupit a komu zavolat se zkrátka hodí, ať už jdete kamkoli.

A tak jsem včera ráno odcházela z našeho tongerenského bytu. Na nohou ultravysoké podpatky, které nesnáším (ale s myšlenkou „kdy bude příležitost vzít si je příště“ se s věcmi tak nějak líp smiřuje), v hlavě obava ze stávkujících železničářů a na rtech úsměv díky fungujícímu výtahu (opravili jej předevčírem po čtyřech měsících, hurá!). Takový belgický folklór. Na nádraží mě ujistili, že stávka byla včera. Mé srdce zaplesalo i při zjištění, že nový průchod na bruselském centrálním nádraží vydržel měsíc bez posprejování. Že by se věci vyvíjely k lepšímu? V uvítací hale v budově Evropského parlamentu se střídali matadorsky vyhlížející dámy a pánové s kufříky na kolečkách, narušováni bludnými kruhy postávajících stážistů a prvních návštěvníků. I jejich kroky budou brzo jistější. „Tak jdeš?“ vytrhl mě z přemýšlení kolega. „Ano, jdu,“ odpověděla jsem a položila kabelku na bezpečnostní pás.

P.S. Až někdy budete v Belgii, určitě se jeďte podívat do trojlístku měst Bruggy-Ghent-Antverpy. V Ghentu se mi líbilo vždy snad úplně nejvíc. Jeho komorní a přitom živá atmosféra si vás určitě získá. V Bruggách vyhledejte pivnici La Garre. Večery jsou krásné v Dinantu a v Durbuy. Gotickou romantiku zažijete v Abbey des Villers. A hlavně – ať jste kdekoli – ochutnávejte vafle, pivo, pralinky!!! Nikdy nevíte, kdy se sem znovu vydáte:-)

Belgie s hvězdičkou*

Brusel v nových souvislostech...

Pokud máte pocit, že se vám v nové zemi dobře žije, že jste se tady již etablovali a v podstatě to nemůže být lepší, pozvěte si návštěvu. Ideálně z Čech a ideálně v podobě vašich oblíbených kamarádů z dětství. Vaše nová skoro-domovina se vám tak ukáže ve zcela novém (a leckdy i mnohem zábavnějším) světle. S drobnou poznámkou, že na konci výletu budete potřebovat číslo na instalatéra, holínky do koupelny a několik dobře sajících hadrů (ucpal se nám odpad)… vřele doporučuji! Očima nestranných pozorovatelů například opětovně zjistíte, že čurající chlapeček je vlastně strašně malý, Atomium je naopak obrovské, čerstvé vafle se rozpadají, belgické pivo je opravdu silné, vařené mušle připomínají to, co připomínají, a v Parlamentáriu propuknete v záchvat smíchu, když si na interaktivní tabuli spletete nápis (zanechaný předchozí českou skupinkou) „mrdat srnky“ s finským pozdravem „nashlednou“. Život je zkrátka někdy neuvěřitelně pestrý. 

Belfort.

K povinným destinacím vedle Bruselu samozřejmě patří také Bruggy. Tady bych doporučila bližší předchozí studii v podobě filmu s Colinem Farrellem v hlavní roli (!!!) „V Bruggách“. My jej sice dopředu neviděli (až na kamaráda), ale po jeho dodatečném zhlédnutí mám neuvěřitelnou chuť vydat se sem znovu. Návštěva Brugg tak jistě dostane zcela nový šmrnc a středověké památky budete prokládat nejednou (no – možná spíš jedinou) hláškou z onoho filmu. Nejdůležitějším místem je samozřejmě hlavní náměstí Markt s obrovskou a krásnou zvonicí Belfort. Tady se odehrává nejen zásadní děj zmíněného snímku, ale i bez vědomosti této kulturní souvislosti si náměstí v kavárničce naproti zvonici opravdu užijete. Zásadní ingredienci tohoto zážitku tvoří samozřejmě belgické pivo Leffe, podzimní sluníčko a pozorování turistů a projíždějících kočárů s koňmi. Nemáte-li strach, že dostanete infarkt, můžete se následně vydat po 366ti schodech na vyhlídku z Belfordu, která za tu námahu a kolektivní funění opravdu stojí. Ocitnete-li se na vyhlídce přesně v celou, rozezvučí se vám přímo nad hlavou zvonkohra se 47mi zvonky. 

Pivo Tripel de Garre z Brugg.

 
Vzhledem k tomu, že jsme do Brugg dorazili dost pozdě, moc jsme toho nestihli. I proto koneckonců doufám, že se sem ještě jednou brzy podívám – vánoční trhy a obrovská ledová plocha mezi středověkými domečky slibují okouzlující zážitek. Nicméně, závěr výletu byl opravdu s hvězdičkou (i ve významu „jen pro dospělé“). Průvodce Lonely Planet nás totiž nemilosrdně nasměroval do hospůdky De Garre, kde vyrábějí exkluzivní pivo Tripel de Garre. Hospůdka je schovaná v uzounké uličce mezi náměstím Markt a Burg a opravdu musím potvrdit, že není lehké jí najít. Jakmile ji však objevíte, už se odtud nehnete. Tamější veselá atmosféra společně s debatou s pobavenou místní omladinou vás nejen zaručeně udrží na místě minimálně následující dvě hodiny, ale navíc vám potvrdí všechna vaše dosavadní podezření, že Češi a Belgičani si jsou opravdu velice blízcí (a mimo jiné zjistíte, že místní mají raději Gent než Bruggy!). Dokonalou belgickou tečkou pak pro naši českou návštěvu byla ovšem nevyhnutelná zpáteční cesta do Tongerenu přes nechvalně známou vesničku Sint-Truiden, které se kvůli velkému množství dívek ve výkladních skříních přezdívá „Malý Amsterdam“. Nutno dodat, že rozměry „Malého Amsterdamu“ si člověk plně uvědomí až teprve v noci, kdy se nenápadné domky ve dne šedivé průměrné vesničky rozsvítí růžovými neony. Jak říkám, naše nová skoro-domovina se nám představila ve zcela novém světle (naštěstí se ale tahle turistická atrakce obešla bez ochutnávky).

Všechno výše - výhled z Belfortu na Bruggy.

Za všechny fotky velké díky kamarádovi Johnymu;-)