Cesty.

P.P.S A taky jsem se vdala;-)

Pamatuju si na ten pocit, když jsem šla poprvé do nové školy. Téměř vždy jsem předtím hledala nejspolehlivější cestu a mé první pohyby v cíli byly značně nejisté. Úplně stejný pocit jsem před rokem a půl zažívala, když jsme se přestěhovali do Belgie. První cesta vlakem do Bruselu, první návštěva evropských institucí, první bloudění v metru, první přátelé a seznamování se s okolím. Stejně, jako při cestě ze školy na konci školního roku, i nyní můžu říct, že vím, kudy a kam jdu, kde přesednout a komu zavolat, vyskytnou-li se problémy. Snad jediná nevýhoda tohoto komfortního stavu je, že trochu přestanete vnímat zvláštnosti. Věci zevšední a vy se pak po chvíli ocitnete na křižovatce, na které přemýšlíte, jestli není na čase zatočit pro změnu jinam.

Po roce a půl ochutnávání pralinek, vynikajícího belgického piva a křehounkých vaflí mi opět do života přišla změna směru. Moment, který uzavírá jednu kapitolu a snad i tento blok/g. Brzy nejspíš tuhle zemi paradoxů opustím. Ovšem svět, který na mě čeká, bude stejně roztodivný, jako objevování Belgie a přilehlého okolí (nebo ochutnávání pralinek). Absolutně netuším, co se tam bude dít, ale už teď mi do mysli začíná neodvratně vstupovat. Dá se to poznat tak, že business příručka od Richarda Bransona společně s knihou o evropském lobbingu jsou na mém nočním stolku nepřiměřeně zaprášeny, a začínají se tam kupit nové, dosud nevídané předměty. Krém proti striím. Posledních pět čísel časopisu Betynka. A v neposlední řadě manuál „Co čekat v radostném očekávání“. Nečekám nic, jen změnu. A těším se!

Upřímně řečeno, začínám chápat, proč se ženy srocují na babywebech a jím podobných virtuálních místech. Hledají odpovědi. I když já se tedy stále cítím jako vyvrhel, neboť na slova „těhu“, „manža“ a „mimísek“ si asi nikdy nezvyknu (a pardón – ani nechci). Odpovědi potřebuje každý. Zvlášť, vydává-li se na cestu, kterou dosud nikdy nepodnikl. Kudy jít, kde přestoupit a komu zavolat se zkrátka hodí, ať už jdete kamkoli.

A tak jsem včera ráno odcházela z našeho tongerenského bytu. Na nohou ultravysoké podpatky, které nesnáším (ale s myšlenkou „kdy bude příležitost vzít si je příště“ se s věcmi tak nějak líp smiřuje), v hlavě obava ze stávkujících železničářů a na rtech úsměv díky fungujícímu výtahu (opravili jej předevčírem po čtyřech měsících, hurá!). Takový belgický folklór. Na nádraží mě ujistili, že stávka byla včera. Mé srdce zaplesalo i při zjištění, že nový průchod na bruselském centrálním nádraží vydržel měsíc bez posprejování. Že by se věci vyvíjely k lepšímu? V uvítací hale v budově Evropského parlamentu se střídali matadorsky vyhlížející dámy a pánové s kufříky na kolečkách, narušováni bludnými kruhy postávajících stážistů a prvních návštěvníků. I jejich kroky budou brzo jistější. „Tak jdeš?“ vytrhl mě z přemýšlení kolega. „Ano, jdu,“ odpověděla jsem a položila kabelku na bezpečnostní pás.

P.S. Až někdy budete v Belgii, určitě se jeďte podívat do trojlístku měst Bruggy-Ghent-Antverpy. V Ghentu se mi líbilo vždy snad úplně nejvíc. Jeho komorní a přitom živá atmosféra si vás určitě získá. V Bruggách vyhledejte pivnici La Garre. Večery jsou krásné v Dinantu a v Durbuy. Gotickou romantiku zažijete v Abbey des Villers. A hlavně – ať jste kdekoli – ochutnávejte vafle, pivo, pralinky!!! Nikdy nevíte, kdy se sem znovu vydáte:-)

11 nejujetějších a nejsuprovějších (nejen vánočních) věcí v Belgii a okolí

Belgie a přilehlé okolí skýtá, zvláště před Vánoci, mnoho námětů na blog a k přemýšlení. Proto jsem se rozhodla sestavit z nejčerstvějších střípků mého belgického světa žebříček nejujetějších a nejsuprovější věcí, které mi tady v poslední době zkřížily cestu. Metodologie je sice trochu vágní, stejně jako vzorek, ale alespoň se mi podařilo to všechno úspěšně natlačit do jednoho článku… tak hezkou zábavu:-)

Stupeň „ujetosti“: znamená, že uvedený jev autorka tohoto blogu v době jeho objevení shledává divným, netradičním, zvláštním nebo více či méně ujetým. Toto hodnocení leckdy bývá spojeno s různě velkým prožitkem kulturního šoku, vzrušení, nadšení a jiného projevu z objevení dosud nepoznaného.

0 – 10

Stupeň „suprovosti“: stupeň suprovosti může i nemusí být přímo úměrný stupni ujetosti. Stupeň suprovosti označuje stupeň nadšení, které uvedený jev v době jeho objevení v autorce tohoto blogu vyvolal – bez ohledu na reakce okolí, patřičnost či následky.

0 – 10

1. Obrovskej lyžařskej mrazák v Landgraafu:  Naprosto geniální záležitost. Prostě sjezdovka v Holandsku v obrovským mrazáku. Při první návštěvě budete naprosto v šoku. Budou se ve vás mísit pocity odsouzení z nepatřičné marnivosti Zápaďáků spolu s nadšením, že mohl někdo přijít s takhle šíleným nápadem (a zrealizovat jej!!). Vaše rozporuplné pocity budou podtrženy ve chvíli, kdy poprvé vážně usednete na sedačkovou lanovku, necháte se vyvézt „nahoru“ (mezitím minete pod skluznicemi vašich lyží druhou hospodu „na svahu“) a následně se docela slušně sklouznete na cca 600 metrů dlouhé sjezdovce. Po třetí jízdě budete stále potřebovat štípanec.

Stupeň „ujetosti“: 10

Stupeň „suprovosti“: 8 (1 bod dolů za lyžařskej zážitek, ten od toho nečekejte; 1 bod dolů za hladovějící děti v Africe)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Kouzelné ruiny Abbey des Villers: Nádherné ruiny cisterciáckého opatství, jejichž procházení budete zaručeně prokládat několika hlasitými „waaau“. Založeno ve 12. století, Abbey des Villers čítalo v dobách svého největšího rozkvětu více než 100 mnichů a 300 noviců. Opuštěno bylo v roce 1796, když ho francouzská revoluční administrativa zavřela a nechala jej lidem zpustošit na materiály. Hřebíčkem do pomyslné rakve tohoto opatství byla ještě stavba železnice a silnice, které vedou takřka napříč ruinami. Jejich konzervace začala naplno až v roce 1984. Trosky katedrály s křížovou klenbou (a dalších staveb) prorostlé do morku kamene břečťanem a lišejníkem nejen váš foťák rozhodně nenechají na pokoji.

Stupeň „ujetosti“: 8 (nádherně zpustošená památka – trochu cynicky by se dalo říct, že kdyby zůstala „vcelku“ asi by tak zajímavá nebyla)

Stupeň „suprovosti“: 9 (ruiny podněcují fantazii a body plus za obrázky, které zájemcům rekonstruují, jak to tady asi vypadalo)

3. Delirium Tremens – bruselská pivní hospoda v Guinessově knize rekordů: Párkrát už jsem o tento podnik zavadila. To, že tady mají nacpáno a u několika barů si můžete vybrat oblíbené pivo z pěkně tlustého menu, to jsem věděla. Ale že mají dokonce zápis v Guinessově knize rekordů z roku 2004 za nejvíce druhů piv v jedné hospodě, na to jsem přišla až nedávno. V současné době prý hospoda oplývá skoro 2500 druhy z 60ti zemí světa! Nejslavnější je pochopitelně „Delirium Tremens“ s růžovým slonem (toho zaručeně uvidíte, když jich vypijete víc jak šest). Mimochodem, kousíček od této hospody najdete bruselskou čůrající holčičku (tu sochu). Myslím, že název místa naprosto odpovídá atmosféře.

Stupeň „ujetosti“: 8 (takový malý pivní Babylon s fantasmagorickými prvky)

Stupeň „suprovosti“: 8 (body dolů za fronty u baru a hysterické pivní scény na WC)

4. Vetešnické trhy v Tongerenu: Tak tomuhle budu muset přijít na kloub. Vetešárny tady milují. Jsou jimi přímo posedlí. V Tongerenu jsem šla první adventní víkend shánět věnec. Nepochodila jsem. Jediné, s čím jsem domů přišla, byl vytřeštěný výraz z nepřeberného množství harampádí, co se povaluje na hlavní ulici a všech přilehlých parkovištích (a z Belgičanů neváhajících utratit za cetky majlant). Opravdu jsem se snažila. Ale fakt mi to nešlo. Obdivuju lidi, co tohle dokáží. Ze starých věcí dokonale sestavit nové. Dát jim punc a význam. Nikoli pocit zbytečnosti. Já tohle neumím. Nějak mi v hlavě pořád nesourodě visela umělá prsa, přilba pro kosmonauta, krokodýlí kůže s hlavou koně a variace křesťanských obrázků. Až přijedu do ČR, vyberu na chatě stodolu a udělám si z toho tady business!

Stupeň „ujetosti“: 10 (za naprosto neuvěřitelné věci, co jsem tam viděla, místy hraničící s obludáriem)

Stupeň „suprovosti“: 5 (body plus za kouzelný domeček pro panenky a růžové barokní křeslo – to bych si možná odnesla)

5. Vánoční trhy v Maastrichtu a v Aachenu: Ačkoliv v jiných státech, tyhle dvě města máme relativně nedaleko. Tamější vánoční trhy jsou navíc vyhlášené. V Aachenu se na této pověsti podílí místní typický perník a bonbóny, v Maastrichtu zase hraje hlavní roli zábava v podobě ruského kola a 800 m2 velké ledové plochy uprostřed náměstí. Tip na perfektní výlet!

Stupeň „ujetosti“: 7 (body dolů za modřiny a bolavá záda z bruslení; body nahoru za světýlka a umělý strom uprostřed kluziště)

Stupeň „suprovosti“: 8 (za vánoční atmosféru, která vás donutí si komerční stránku Vánoc poprvé v životě naprosto bezostyšně užít a ještě se tím pochlubit)

6. Oblíbená hospoda v Durbuy a sousední vetešárna: Nejmenší město na světě leží v Belgii. A jestli chcete vědět, jak se snoubí odpadky, středověk, design a umění, zamiřte sem. Jméno hospody nevím, ale snadno ji najdete. Večer se odtud line hudba 30. let a ze sousední vetešárny (předpokládám stejný majitel) vás ozáří boží světlo. Pokud si nekoupíte lucernu, můžete si za ušetřené peníze posedět u pivka vedle v hospodě na vytuněném (bývalém) barelu (asi od nafty).

Stupeň „ujetosti“: 6 (zase tak moc ujetý to není, je to prostě skvěle vystajlovaná hospoda)

Stupeň „suprovosti“: 8 (1 bod dolů za malej prostor; 1 bod dolů za nepřenositelnost zážitku)

  

7. Mušle u Leona v bruselské „žrací uličce“: Údajně vyhlášený podnik, ve kterém je rušno, hlučno a pekelně hybno (naštěstí ne na talíři). Místní mušle jsou opravdu vynikající. A mimochodem jsem nedávno zjistila, že můj způsob zápasení s mušlemi s vidličkou, je docela nuda. Profíci jedí mušle za pomocí jiné mušle a vidličku vůbec nepotřebují. Jinak bruselskou hlučnou „žrací uličku“ s venkovními lákači a vyvolávači najdete pod označením Rue des Bouchers a začíná přibližně uprostřed krásné galerie St. Hubert (nejstarší nákupní galerie v Evropě).

Stupeň „ujetosti“: 5 (body navíc za zelené a bílé kachlíky po obvodu celé restaurace a promyšlenou komplikovanost prostoru, připomínající rozkládací ruskou martiošku)

Stupeň „suprovosti“: 7 (body navíc za jídlo, body dolů za přecpanost)

  

8. Solidarita s nemocnými AIDS v Bruselu: Na Bruselu se mi vždycky líbily komiksové zdi a vůbec otevřenost pouličnímu kreslení (ovšem tady je opravdu na co se dívat). Kousek od Grand Place vyrostla obrovská zeď, která sem tam něco sděluje. Naposledy tady maloval jistý Denis Meyers, pokud jste ho na konci listopadu vyfotili při práci a fotku poslali na určitou adresu, mohli jste být zapsáni coby „co-directoři“ díla. Pěkná akce, při které se každý sdílející stává spoluautorem neopakovatelného.

Stupeň „ujetosti“: 6 (prostě pěkný nápad, body navíc dávám za nepřehlédnutelnou plošinu, jejíž volba mi připadala, jako promyšlená součást celého dojmu)

Stupeň „suprovosti“: 5 (na jednu stranu je to zajímavý způsob sdělování a upozorňování na vážný problém, na druhou to zavání trochu podbízením, které celé to téma trochu zastiňuje)

Starý známý Max svoje vafle prodává i na pouti:-) Tahle rodina z Gentu údajně prý vynalezla bruselské vafle!

9. Francouzsky mluvící vlámské město Tournai, kulturní město Mons a belgické Vánoce: Tournai je jedno z nejkrásnějších měst Belgie oslavující románskou a gotickou architekturu především v podobě katerdály Notre Dame a nejstarší zvonice v Belgii (obojí v UNESCO). Lokální jazyk v Tournai je „tournaiština“ – dialekt francouzštiny. Jestli název města nějak souvisí s naším slovem „turnaj“ se mi zatím nepodařilo zjistit. Mons je podobně pěkné město relativně nedaleko. Známé je především základnou NATO a společně s Plzní bude v roce 2015 evropským městem kultury. V době naší návštěvy na hlavním (krásném) náměstí „řádily“ kolotoče. V Belgii se totiž Vánoce vskutku prožívají a to po celý prosinec. Mimochodem jsme tady potkali Mikuláše a já jsem začala zuřivě Googlovat, jestli se mi to nezdálo. A skutečně! Ve Valonsku dětem 5. prosince naděluje Saint Nicolas, ve Vlámsku zase Sinterklaas. Zlobivé děti pak Černý Petr odveze do Španělska.

Stupeň „ujetosti“: 4 (za popletenost jazyků, povědomý název a Černého Petra)

Stupeň „suprovosti“: 6 (za architekturu, vafle na náměstí, Mikuláše a zapadající slunce osvětlující katedrálu)

  

10. Lví mohyla u Waterloo: Upřímně, čekala jsem větší pompu. Waterloo vlastně není ničím dnes moc zajímavé. Po dějinném vzrušení se tady slehla zem. Toto „vzrušení“ připomíná snad jen lví mohyla, která se zvedá na poli u městečka a ční do širokého okolí. Mohyla je vysoká 46 metrů a na délku měří 169 metrů. Postavená byla v roce 1826, jedenáct jet po drtivé porážce Napoleona v těchto místech. Pamětní cedule kousek od ní hovoří o krvavém zápasu 300 000 mužů ze sedmi zemí světa. Lev na vrcholu mohyly prý váží skoro tři tuny a byl ukut z děl a dělových koulí nepřítele (jak poetické). Docela mne v této souvislosti pobavila i věta na wikipedii: „Vzhledem ke své definitivnosti pro Napoleona a jeho sto dní trvající císařství se městečko Waterloo, v jehož blízkosti se bitva odehrála, stalo celosvětovým synonymem pro velkou porážku nebo konečný akt zásadního významu s negativními důsledky či jakékoliv fatální selhání.”

Stupeň „ujetosti“: 3 (potřebujete velkou dávku představivosti a informací)

Stupeň „suprovosti“: 5 (když si představíte, co všechno se tady asi tak dělo a přečtete si legendu o lvovi)

 

11. Starodávný kostel sv. Gertrudy v Nivelles: Kostel z 11. století je nejkrásnější románskou památkou v Belgii. Jeho románská krypta je prý největší svého druhu v Evropě. Nevím přesně proč, ale románský sloh mám ráda. Asi proto, že mi připadá takový záhadný, zaprášený, opředený mýty a zkresleními. Přibližně od 15. století odbíjí na jedné z věží čas dvoumetrová zlatá soška, které se říká „Jean de Nivelles“.

Stupeň „ujetosti“: 2 (hledat ujetosti by se tady asi nehodilo; 2 body za podivuhodný příběh svaté Gertrudy)

Stupeň „suprovosti“: 5 (starodávná románská architektura a všudypřítomné svíčky)

Belgie s hvězdičkou*

Brusel v nových souvislostech...

Pokud máte pocit, že se vám v nové zemi dobře žije, že jste se tady již etablovali a v podstatě to nemůže být lepší, pozvěte si návštěvu. Ideálně z Čech a ideálně v podobě vašich oblíbených kamarádů z dětství. Vaše nová skoro-domovina se vám tak ukáže ve zcela novém (a leckdy i mnohem zábavnějším) světle. S drobnou poznámkou, že na konci výletu budete potřebovat číslo na instalatéra, holínky do koupelny a několik dobře sajících hadrů (ucpal se nám odpad)… vřele doporučuji! Očima nestranných pozorovatelů například opětovně zjistíte, že čurající chlapeček je vlastně strašně malý, Atomium je naopak obrovské, čerstvé vafle se rozpadají, belgické pivo je opravdu silné, vařené mušle připomínají to, co připomínají, a v Parlamentáriu propuknete v záchvat smíchu, když si na interaktivní tabuli spletete nápis (zanechaný předchozí českou skupinkou) „mrdat srnky“ s finským pozdravem „nashlednou“. Život je zkrátka někdy neuvěřitelně pestrý. 

Belfort.

K povinným destinacím vedle Bruselu samozřejmě patří také Bruggy. Tady bych doporučila bližší předchozí studii v podobě filmu s Colinem Farrellem v hlavní roli (!!!) „V Bruggách“. My jej sice dopředu neviděli (až na kamaráda), ale po jeho dodatečném zhlédnutí mám neuvěřitelnou chuť vydat se sem znovu. Návštěva Brugg tak jistě dostane zcela nový šmrnc a středověké památky budete prokládat nejednou (no – možná spíš jedinou) hláškou z onoho filmu. Nejdůležitějším místem je samozřejmě hlavní náměstí Markt s obrovskou a krásnou zvonicí Belfort. Tady se odehrává nejen zásadní děj zmíněného snímku, ale i bez vědomosti této kulturní souvislosti si náměstí v kavárničce naproti zvonici opravdu užijete. Zásadní ingredienci tohoto zážitku tvoří samozřejmě belgické pivo Leffe, podzimní sluníčko a pozorování turistů a projíždějících kočárů s koňmi. Nemáte-li strach, že dostanete infarkt, můžete se následně vydat po 366ti schodech na vyhlídku z Belfordu, která za tu námahu a kolektivní funění opravdu stojí. Ocitnete-li se na vyhlídce přesně v celou, rozezvučí se vám přímo nad hlavou zvonkohra se 47mi zvonky. 

Pivo Tripel de Garre z Brugg.

 
Vzhledem k tomu, že jsme do Brugg dorazili dost pozdě, moc jsme toho nestihli. I proto koneckonců doufám, že se sem ještě jednou brzy podívám – vánoční trhy a obrovská ledová plocha mezi středověkými domečky slibují okouzlující zážitek. Nicméně, závěr výletu byl opravdu s hvězdičkou (i ve významu „jen pro dospělé“). Průvodce Lonely Planet nás totiž nemilosrdně nasměroval do hospůdky De Garre, kde vyrábějí exkluzivní pivo Tripel de Garre. Hospůdka je schovaná v uzounké uličce mezi náměstím Markt a Burg a opravdu musím potvrdit, že není lehké jí najít. Jakmile ji však objevíte, už se odtud nehnete. Tamější veselá atmosféra společně s debatou s pobavenou místní omladinou vás nejen zaručeně udrží na místě minimálně následující dvě hodiny, ale navíc vám potvrdí všechna vaše dosavadní podezření, že Češi a Belgičani si jsou opravdu velice blízcí (a mimo jiné zjistíte, že místní mají raději Gent než Bruggy!). Dokonalou belgickou tečkou pak pro naši českou návštěvu byla ovšem nevyhnutelná zpáteční cesta do Tongerenu přes nechvalně známou vesničku Sint-Truiden, které se kvůli velkému množství dívek ve výkladních skříních přezdívá „Malý Amsterdam“. Nutno dodat, že rozměry „Malého Amsterdamu“ si člověk plně uvědomí až teprve v noci, kdy se nenápadné domky ve dne šedivé průměrné vesničky rozsvítí růžovými neony. Jak říkám, naše nová skoro-domovina se nám představila ve zcela novém světle (naštěstí se ale tahle turistická atrakce obešla bez ochutnávky).

Všechno výše - výhled z Belfortu na Bruggy.

Za všechny fotky velké díky kamarádovi Johnymu;-)

Momentky z kolotoče.

V poslední době si tady v Belgii připadám jako na kolotoči. Nové vjemy, tváře, poznání a informace se střídají tak rychle, že než si je stihnu plně uvědomit a „zapsat“, zmizí vystřídány novým obrazem. Je to docela zábavná jízda a osobně doufám, že mi lístek ještě chvíli vydrží. Na druhou stranu vjemy splývají, a proto, než se mi podaří zase zaostřit, rychle posílám z téhle mé životní atrakce alespoň nejnovější momentky…

Lucembursko. Tahle nádherná malá země uprostřed Evropy (o necelé rozloze Libereckého kraje) vzdáleně připomíná Čechy – nebo spíš jejich vzkvétající paralelu. Lucembursko je druhou nejbohatší zemí na světě, sídlí tady asi dvě stě bank a kus společné historie (bohužel) připomínají už jen památky ze 14. století. To na fotce je hrad Vianden, kde se narodil Jan Lucemburský – místními uctívaný asi stejně, jako námi Karel IV. Ten povýšil zemi na velkovévodství, což je z dnešního úhlu pohledu docela dobrý turistický „selling point“. Žádné jiné velkovévodství totiž na světě v současné době neexistuje. 

Lucemburk. Starobylé město s mosty, věžičkami a kasematy vypadá, jako malá verze Prahy. Ani tohle nemůže být, vzhledem k historickým souvislostem, náhoda. V tomhle městě, počtem obyvatel srovnatelným s Pardubicemi, sídlí mnoho institucí – mezi nejskloňovanější patří asi Evropská investiční banka.

Czech Street Party. Tahle sympatická pouliční akce, pořádaná Stálým zastoupením při EU přímo před jejich sídlem (vstup je zdarma, čepuje se české pivo),  je výroční zprávou stavů Čechů v Bruselu. Znám tady pár obličejů a všechny jsem tady potkala. Letos přijeli Dan Bárta nebo Nightwork.

Aachen alias Cáchy. Snad se k nim někdy dostanu podrobněji. Prozatím krásné historické město v Německu, kam jezdíme nakupovat (nechci nudit praktickými informacemi – ale v Německu je v porovnání s Belgií neuvěřitelně levněji).

 

 

 

Parlamentárium. Výlet do budoucnosti výstavních technologií. Tohle super moderní informační centrum EU v Bruselu posadí na zadek i zaryté euroskeptiky (a následně posílí debaty o vyhazování peněz). V životě jsem neviděla takhle poutavě provedenou výstavu. Chybou i předností zároveň je, že forma zde obsah válcuje na celé čáře (což je docela výkon, vzhledem k tomu, že informací je tady opravdu hodně). Jednoduše více, než z tématu, budete nadšení z 3D dotykových modelů, virtuálního kina, obrovských dotykových obrazovek, multimediálního průvodce a mnoha dalších chytrých vychytávek, při jejichž používání si budete připadat, jako by vás někdo přenesl o padesát let dopředu. Vstup je zdarma, otevřeno mají celoročně od října 2011 a sídlí hned vedle Evropského parlamentu.

St-Baafskathedraal v Gentu. Pokroková výstava v kryptě gentské katedrály nás docela slušně překvapila. Katedrála má 22 oltářů a v kombinaci s moderním uměním měla naše návštěva spíše charakter účasti na veselé kolektivní halucinaci. 

Ulice Werregarenstraat v Gentu. Nedaleko gentské katedrály je „ulice graffiti“, kde může sprejovat kdokoli cokoli. V uličce to akčně smrdí barvou a člověk tady potká umělce, děti i rebelující důchodce. 

Het Waterhuis aan de Bierkant. Vyhlášená hospoda v Gentu, kde mají asi 140 druhů piv. Nejvyhlášenějším je Klokke Roeland s 11% alkoholu. Doporučuje se nepít víc, jak tři sklenice. Jinak je to super útulné místo s domáckou atmosférou, kterou dokresluje mix unavených cestovatelů a ošuntělých místních. 

 

Café Van den Turk. Nejstarší hospoda v Gentu, která je na stejném místě (hned vedle zvonice Belfort) již od roku 1228. Při návštěvě výčepu máte pocit, že i místní osazenstvo je regulérní součástí 780 let starého inventáře. Doufám jen, že v Gentu mají svého Nerudu, protože takhle nějak si představuju postavičky z Povídek malostranských. Místo má jednoduše naprosto nenapodobitelný styl a rozhodně doporučuji k navštívení.

 

Yves van Maldeghem. Yves je jedním z nejznámějších belgických výrobců vaflí. Vyrábí vafle bruselské, které se od těch lutyšských liší křehkostí a obdélníkovým tvarem. Na náměstí Goudenleeuwplein v Gentu stojí jeho elegantní rodinná pivnice Max, kde dodnes používají 120 let starý rodinný vaflovač. Jeho rodina se výrobě vaflí věnuje již od roku 1839. Když jsem číšníkovi ukázala průvodce, okamžitě přivedl od plotny samotného Yvese, nadšeně rozdávajícího autogramy. Asi nějaká místní celebrita;-)