Cesty.

P.P.S A taky jsem se vdala;-)

Pamatuju si na ten pocit, když jsem šla poprvé do nové školy. Téměř vždy jsem předtím hledala nejspolehlivější cestu a mé první pohyby v cíli byly značně nejisté. Úplně stejný pocit jsem před rokem a půl zažívala, když jsme se přestěhovali do Belgie. První cesta vlakem do Bruselu, první návštěva evropských institucí, první bloudění v metru, první přátelé a seznamování se s okolím. Stejně, jako při cestě ze školy na konci školního roku, i nyní můžu říct, že vím, kudy a kam jdu, kde přesednout a komu zavolat, vyskytnou-li se problémy. Snad jediná nevýhoda tohoto komfortního stavu je, že trochu přestanete vnímat zvláštnosti. Věci zevšední a vy se pak po chvíli ocitnete na křižovatce, na které přemýšlíte, jestli není na čase zatočit pro změnu jinam.

Po roce a půl ochutnávání pralinek, vynikajícího belgického piva a křehounkých vaflí mi opět do života přišla změna směru. Moment, který uzavírá jednu kapitolu a snad i tento blok/g. Brzy nejspíš tuhle zemi paradoxů opustím. Ovšem svět, který na mě čeká, bude stejně roztodivný, jako objevování Belgie a přilehlého okolí (nebo ochutnávání pralinek). Absolutně netuším, co se tam bude dít, ale už teď mi do mysli začíná neodvratně vstupovat. Dá se to poznat tak, že business příručka od Richarda Bransona společně s knihou o evropském lobbingu jsou na mém nočním stolku nepřiměřeně zaprášeny, a začínají se tam kupit nové, dosud nevídané předměty. Krém proti striím. Posledních pět čísel časopisu Betynka. A v neposlední řadě manuál „Co čekat v radostném očekávání“. Nečekám nic, jen změnu. A těším se!

Upřímně řečeno, začínám chápat, proč se ženy srocují na babywebech a jím podobných virtuálních místech. Hledají odpovědi. I když já se tedy stále cítím jako vyvrhel, neboť na slova „těhu“, „manža“ a „mimísek“ si asi nikdy nezvyknu (a pardón – ani nechci). Odpovědi potřebuje každý. Zvlášť, vydává-li se na cestu, kterou dosud nikdy nepodnikl. Kudy jít, kde přestoupit a komu zavolat se zkrátka hodí, ať už jdete kamkoli.

A tak jsem včera ráno odcházela z našeho tongerenského bytu. Na nohou ultravysoké podpatky, které nesnáším (ale s myšlenkou „kdy bude příležitost vzít si je příště“ se s věcmi tak nějak líp smiřuje), v hlavě obava ze stávkujících železničářů a na rtech úsměv díky fungujícímu výtahu (opravili jej předevčírem po čtyřech měsících, hurá!). Takový belgický folklór. Na nádraží mě ujistili, že stávka byla včera. Mé srdce zaplesalo i při zjištění, že nový průchod na bruselském centrálním nádraží vydržel měsíc bez posprejování. Že by se věci vyvíjely k lepšímu? V uvítací hale v budově Evropského parlamentu se střídali matadorsky vyhlížející dámy a pánové s kufříky na kolečkách, narušováni bludnými kruhy postávajících stážistů a prvních návštěvníků. I jejich kroky budou brzo jistější. „Tak jdeš?“ vytrhl mě z přemýšlení kolega. „Ano, jdu,“ odpověděla jsem a položila kabelku na bezpečnostní pás.

P.S. Až někdy budete v Belgii, určitě se jeďte podívat do trojlístku měst Bruggy-Ghent-Antverpy. V Ghentu se mi líbilo vždy snad úplně nejvíc. Jeho komorní a přitom živá atmosféra si vás určitě získá. V Bruggách vyhledejte pivnici La Garre. Večery jsou krásné v Dinantu a v Durbuy. Gotickou romantiku zažijete v Abbey des Villers. A hlavně – ať jste kdekoli – ochutnávejte vafle, pivo, pralinky!!! Nikdy nevíte, kdy se sem znovu vydáte:-)

11 nejujetějších a nejsuprovějších (nejen vánočních) věcí v Belgii a okolí

Belgie a přilehlé okolí skýtá, zvláště před Vánoci, mnoho námětů na blog a k přemýšlení. Proto jsem se rozhodla sestavit z nejčerstvějších střípků mého belgického světa žebříček nejujetějších a nejsuprovější věcí, které mi tady v poslední době zkřížily cestu. Metodologie je sice trochu vágní, stejně jako vzorek, ale alespoň se mi podařilo to všechno úspěšně natlačit do jednoho článku… tak hezkou zábavu:-)

Stupeň „ujetosti“: znamená, že uvedený jev autorka tohoto blogu v době jeho objevení shledává divným, netradičním, zvláštním nebo více či méně ujetým. Toto hodnocení leckdy bývá spojeno s různě velkým prožitkem kulturního šoku, vzrušení, nadšení a jiného projevu z objevení dosud nepoznaného.

0 – 10

Stupeň „suprovosti“: stupeň suprovosti může i nemusí být přímo úměrný stupni ujetosti. Stupeň suprovosti označuje stupeň nadšení, které uvedený jev v době jeho objevení v autorce tohoto blogu vyvolal – bez ohledu na reakce okolí, patřičnost či následky.

0 – 10

1. Obrovskej lyžařskej mrazák v Landgraafu:  Naprosto geniální záležitost. Prostě sjezdovka v Holandsku v obrovským mrazáku. Při první návštěvě budete naprosto v šoku. Budou se ve vás mísit pocity odsouzení z nepatřičné marnivosti Zápaďáků spolu s nadšením, že mohl někdo přijít s takhle šíleným nápadem (a zrealizovat jej!!). Vaše rozporuplné pocity budou podtrženy ve chvíli, kdy poprvé vážně usednete na sedačkovou lanovku, necháte se vyvézt „nahoru“ (mezitím minete pod skluznicemi vašich lyží druhou hospodu „na svahu“) a následně se docela slušně sklouznete na cca 600 metrů dlouhé sjezdovce. Po třetí jízdě budete stále potřebovat štípanec.

Stupeň „ujetosti“: 10

Stupeň „suprovosti“: 8 (1 bod dolů za lyžařskej zážitek, ten od toho nečekejte; 1 bod dolů za hladovějící děti v Africe)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Kouzelné ruiny Abbey des Villers: Nádherné ruiny cisterciáckého opatství, jejichž procházení budete zaručeně prokládat několika hlasitými „waaau“. Založeno ve 12. století, Abbey des Villers čítalo v dobách svého největšího rozkvětu více než 100 mnichů a 300 noviců. Opuštěno bylo v roce 1796, když ho francouzská revoluční administrativa zavřela a nechala jej lidem zpustošit na materiály. Hřebíčkem do pomyslné rakve tohoto opatství byla ještě stavba železnice a silnice, které vedou takřka napříč ruinami. Jejich konzervace začala naplno až v roce 1984. Trosky katedrály s křížovou klenbou (a dalších staveb) prorostlé do morku kamene břečťanem a lišejníkem nejen váš foťák rozhodně nenechají na pokoji.

Stupeň „ujetosti“: 8 (nádherně zpustošená památka – trochu cynicky by se dalo říct, že kdyby zůstala „vcelku“ asi by tak zajímavá nebyla)

Stupeň „suprovosti“: 9 (ruiny podněcují fantazii a body plus za obrázky, které zájemcům rekonstruují, jak to tady asi vypadalo)

3. Delirium Tremens – bruselská pivní hospoda v Guinessově knize rekordů: Párkrát už jsem o tento podnik zavadila. To, že tady mají nacpáno a u několika barů si můžete vybrat oblíbené pivo z pěkně tlustého menu, to jsem věděla. Ale že mají dokonce zápis v Guinessově knize rekordů z roku 2004 za nejvíce druhů piv v jedné hospodě, na to jsem přišla až nedávno. V současné době prý hospoda oplývá skoro 2500 druhy z 60ti zemí světa! Nejslavnější je pochopitelně „Delirium Tremens“ s růžovým slonem (toho zaručeně uvidíte, když jich vypijete víc jak šest). Mimochodem, kousíček od této hospody najdete bruselskou čůrající holčičku (tu sochu). Myslím, že název místa naprosto odpovídá atmosféře.

Stupeň „ujetosti“: 8 (takový malý pivní Babylon s fantasmagorickými prvky)

Stupeň „suprovosti“: 8 (body dolů za fronty u baru a hysterické pivní scény na WC)

4. Vetešnické trhy v Tongerenu: Tak tomuhle budu muset přijít na kloub. Vetešárny tady milují. Jsou jimi přímo posedlí. V Tongerenu jsem šla první adventní víkend shánět věnec. Nepochodila jsem. Jediné, s čím jsem domů přišla, byl vytřeštěný výraz z nepřeberného množství harampádí, co se povaluje na hlavní ulici a všech přilehlých parkovištích (a z Belgičanů neváhajících utratit za cetky majlant). Opravdu jsem se snažila. Ale fakt mi to nešlo. Obdivuju lidi, co tohle dokáží. Ze starých věcí dokonale sestavit nové. Dát jim punc a význam. Nikoli pocit zbytečnosti. Já tohle neumím. Nějak mi v hlavě pořád nesourodě visela umělá prsa, přilba pro kosmonauta, krokodýlí kůže s hlavou koně a variace křesťanských obrázků. Až přijedu do ČR, vyberu na chatě stodolu a udělám si z toho tady business!

Stupeň „ujetosti“: 10 (za naprosto neuvěřitelné věci, co jsem tam viděla, místy hraničící s obludáriem)

Stupeň „suprovosti“: 5 (body plus za kouzelný domeček pro panenky a růžové barokní křeslo – to bych si možná odnesla)

5. Vánoční trhy v Maastrichtu a v Aachenu: Ačkoliv v jiných státech, tyhle dvě města máme relativně nedaleko. Tamější vánoční trhy jsou navíc vyhlášené. V Aachenu se na této pověsti podílí místní typický perník a bonbóny, v Maastrichtu zase hraje hlavní roli zábava v podobě ruského kola a 800 m2 velké ledové plochy uprostřed náměstí. Tip na perfektní výlet!

Stupeň „ujetosti“: 7 (body dolů za modřiny a bolavá záda z bruslení; body nahoru za světýlka a umělý strom uprostřed kluziště)

Stupeň „suprovosti“: 8 (za vánoční atmosféru, která vás donutí si komerční stránku Vánoc poprvé v životě naprosto bezostyšně užít a ještě se tím pochlubit)

6. Oblíbená hospoda v Durbuy a sousední vetešárna: Nejmenší město na světě leží v Belgii. A jestli chcete vědět, jak se snoubí odpadky, středověk, design a umění, zamiřte sem. Jméno hospody nevím, ale snadno ji najdete. Večer se odtud line hudba 30. let a ze sousední vetešárny (předpokládám stejný majitel) vás ozáří boží světlo. Pokud si nekoupíte lucernu, můžete si za ušetřené peníze posedět u pivka vedle v hospodě na vytuněném (bývalém) barelu (asi od nafty).

Stupeň „ujetosti“: 6 (zase tak moc ujetý to není, je to prostě skvěle vystajlovaná hospoda)

Stupeň „suprovosti“: 8 (1 bod dolů za malej prostor; 1 bod dolů za nepřenositelnost zážitku)

  

7. Mušle u Leona v bruselské „žrací uličce“: Údajně vyhlášený podnik, ve kterém je rušno, hlučno a pekelně hybno (naštěstí ne na talíři). Místní mušle jsou opravdu vynikající. A mimochodem jsem nedávno zjistila, že můj způsob zápasení s mušlemi s vidličkou, je docela nuda. Profíci jedí mušle za pomocí jiné mušle a vidličku vůbec nepotřebují. Jinak bruselskou hlučnou „žrací uličku“ s venkovními lákači a vyvolávači najdete pod označením Rue des Bouchers a začíná přibližně uprostřed krásné galerie St. Hubert (nejstarší nákupní galerie v Evropě).

Stupeň „ujetosti“: 5 (body navíc za zelené a bílé kachlíky po obvodu celé restaurace a promyšlenou komplikovanost prostoru, připomínající rozkládací ruskou martiošku)

Stupeň „suprovosti“: 7 (body navíc za jídlo, body dolů za přecpanost)

  

8. Solidarita s nemocnými AIDS v Bruselu: Na Bruselu se mi vždycky líbily komiksové zdi a vůbec otevřenost pouličnímu kreslení (ovšem tady je opravdu na co se dívat). Kousek od Grand Place vyrostla obrovská zeď, která sem tam něco sděluje. Naposledy tady maloval jistý Denis Meyers, pokud jste ho na konci listopadu vyfotili při práci a fotku poslali na určitou adresu, mohli jste být zapsáni coby „co-directoři“ díla. Pěkná akce, při které se každý sdílející stává spoluautorem neopakovatelného.

Stupeň „ujetosti“: 6 (prostě pěkný nápad, body navíc dávám za nepřehlédnutelnou plošinu, jejíž volba mi připadala, jako promyšlená součást celého dojmu)

Stupeň „suprovosti“: 5 (na jednu stranu je to zajímavý způsob sdělování a upozorňování na vážný problém, na druhou to zavání trochu podbízením, které celé to téma trochu zastiňuje)

Starý známý Max svoje vafle prodává i na pouti:-) Tahle rodina z Gentu údajně prý vynalezla bruselské vafle!

9. Francouzsky mluvící vlámské město Tournai, kulturní město Mons a belgické Vánoce: Tournai je jedno z nejkrásnějších měst Belgie oslavující románskou a gotickou architekturu především v podobě katerdály Notre Dame a nejstarší zvonice v Belgii (obojí v UNESCO). Lokální jazyk v Tournai je „tournaiština“ – dialekt francouzštiny. Jestli název města nějak souvisí s naším slovem „turnaj“ se mi zatím nepodařilo zjistit. Mons je podobně pěkné město relativně nedaleko. Známé je především základnou NATO a společně s Plzní bude v roce 2015 evropským městem kultury. V době naší návštěvy na hlavním (krásném) náměstí „řádily“ kolotoče. V Belgii se totiž Vánoce vskutku prožívají a to po celý prosinec. Mimochodem jsme tady potkali Mikuláše a já jsem začala zuřivě Googlovat, jestli se mi to nezdálo. A skutečně! Ve Valonsku dětem 5. prosince naděluje Saint Nicolas, ve Vlámsku zase Sinterklaas. Zlobivé děti pak Černý Petr odveze do Španělska.

Stupeň „ujetosti“: 4 (za popletenost jazyků, povědomý název a Černého Petra)

Stupeň „suprovosti“: 6 (za architekturu, vafle na náměstí, Mikuláše a zapadající slunce osvětlující katedrálu)

  

10. Lví mohyla u Waterloo: Upřímně, čekala jsem větší pompu. Waterloo vlastně není ničím dnes moc zajímavé. Po dějinném vzrušení se tady slehla zem. Toto „vzrušení“ připomíná snad jen lví mohyla, která se zvedá na poli u městečka a ční do širokého okolí. Mohyla je vysoká 46 metrů a na délku měří 169 metrů. Postavená byla v roce 1826, jedenáct jet po drtivé porážce Napoleona v těchto místech. Pamětní cedule kousek od ní hovoří o krvavém zápasu 300 000 mužů ze sedmi zemí světa. Lev na vrcholu mohyly prý váží skoro tři tuny a byl ukut z děl a dělových koulí nepřítele (jak poetické). Docela mne v této souvislosti pobavila i věta na wikipedii: „Vzhledem ke své definitivnosti pro Napoleona a jeho sto dní trvající císařství se městečko Waterloo, v jehož blízkosti se bitva odehrála, stalo celosvětovým synonymem pro velkou porážku nebo konečný akt zásadního významu s negativními důsledky či jakékoliv fatální selhání.”

Stupeň „ujetosti“: 3 (potřebujete velkou dávku představivosti a informací)

Stupeň „suprovosti“: 5 (když si představíte, co všechno se tady asi tak dělo a přečtete si legendu o lvovi)

 

11. Starodávný kostel sv. Gertrudy v Nivelles: Kostel z 11. století je nejkrásnější románskou památkou v Belgii. Jeho románská krypta je prý největší svého druhu v Evropě. Nevím přesně proč, ale románský sloh mám ráda. Asi proto, že mi připadá takový záhadný, zaprášený, opředený mýty a zkresleními. Přibližně od 15. století odbíjí na jedné z věží čas dvoumetrová zlatá soška, které se říká „Jean de Nivelles“.

Stupeň „ujetosti“: 2 (hledat ujetosti by se tady asi nehodilo; 2 body za podivuhodný příběh svaté Gertrudy)

Stupeň „suprovosti“: 5 (starodávná románská architektura a všudypřítomné svíčky)

Valonsko: Terra Incognita.

Noční nejmenší městečko na světě Durbuy

Tento víkend jsem navštívila nebe. Opravdu, bez přehánění – ocitla jsem na nejkrásnějším místě Belgie a snad i v Evropě (snad to nebylo tím, že jsme tam dojeli po tmě). Přenádherná zákoutí městečka Durbuy kdesi uprostřed Valonska nicméně, myslím, porazí na zem snad každého. Durbuy je navíc považováno za nejmenší město na světě a na „město“ jej povýšil ve 14. století náš Jan Lucemburský (a opět zde nacházíme ty společné kořeny – město patří v Belgii do provincie Luxemburg). Poněkud ironicky, právě v nejmenším městečku na světě se nachází současně také největší okrasný park vůbec! Popsat pocity, které ve mně vyvolala noční procházka po uličkách tohoto belgického klenotu, lze jen velmi těžko (ale hodně to připomínalo moji dětskou euforii, když jsem jako malá dostala k ježíškovi první tašku přes rameno). Kamenné domečky a malebná zákoutí, květiny v oknech, břečťanem a psím vínem porostlé zdi domů, zapadlé terasy ověšené šňůrami žárovek a světýlky, obchůdky s dekoracemi a proutěnými výzdobami, tiše svítící vánoční stromeček ve dvoře jednoho z domů, venkovní posezení s dekami letmo zapadanými listím, svíčky na stolech a na zápražích, tlumená melodie hudby z třicátých let, dokonalé hospůdky, které oscilují mezi rafinovanou zaplivaností a vytříbeným stylem profesionálních designérů, praskající oheň v krbu, nikde ani noha… a belgické pivo k tomu. Tak to je Durbuy. Celou dobu, co se tady procházíte, nevěříte, že tohle je reálné a stejně zmatenému spolucestovateli neustále pokládáte otázky typu: „Ty jo, věříš tomu? Věříš tomu, co vidíš? Je to vůbec možný?!“ Pokud se někdy ocitnete v Belgii, tak si tento klenot na mapě určitě najděte.

 

Kam ježíšek schovává dárky?:-)

Atmosféra v Durbuy...

Paradoxní je, že kohokoli se zeptáte na nejkrásnější místa v Belgii, která stojí za navštívení, patrně Vám odpoví (zcela oprávněně!) ve formě jasné trasy: Brusel, Bruggy, Gent a Antverpy. Všechno místa, která jsou ve Vlámsku. Na „spodní“ část Belgie už se tolik nehledí (vždyť je to tam málo rozvinuté, mluví se tam francouzsky a jsou tam Valoni). Nebo alespoň takový jsem získala dojem z rozhovorů s lidmi, kteří tady už delší dobu žijí. Občas se někdo zmíní, že byl v Lutychu (v Liége) a to je asi tak všechno. Moje exotická destinace Tongeren (který je těsně nad hranicí těchto dvou regionů ve Vlámsku), to už je totální rarita (normální člověk přece bydlí v Bruselu). Přátelé, čím déle se v téhle části Evropy nacházím, tím více se mi tady líbí! Belgický venkov, a méně objevená místa Belgie, jsou občas naprosto dech beroucí (i když – teď odolávám pocitu připsat sem něco o typické vůni venkova, která je v určité části roku asi mezinárodní). 

Pohled na Namur s citadely - vzadu katedrála.

Ale zpátky k Valonsku. Kromě Durbuy jsme ten den navštívili ještě Namur, což je hlavní město stejnojmenné provincie a třetí největší město v Belgii. Sídlí tady Valonský parlament a Valonská vláda a historie místa sahá až někam ke Keltům a k Juliovi Caesarovi. Nad městem dlí obrovská citadela, která byla dlouho považovaná za nedobytnou – v první světové válce však Němcům padla do rukou už po pouhých třech dnech bojů (na to konto už jsem slyšela pár válečných historek o tehdejší „vybavenosti“ belgického vojska). Pokud se sem půjdete podívat, nabídne se vám krásný pohled na město, občas potkáte nějaké ty skauty, co tady hrají poslední bojovku, a z nejrůznějších informačních cedulí si budete moci přečíst, co všechno má Namur, a jeho citadela, za sebou. Musím uznat, že jsou to poměrně drsné dějiny. Vystřídaly se tedy snad všechny armády Evropy, válčilo se zde skoro pořád. Ostatně, až do roku 1977 v citadele sídlili belgičtí výsadkáři. Ponurá nálada tohoto místa, podzemních chodeb a čerstvě napadaného listí, je za podzimního počasí (pro člověka s živou představivostí) poměrně nakažlivá. 

Saxofóny na mostě v Dinantu.

Typická dinantská scenérie.

Co rozhodně ale také stojí za návštěvu (a pojedete-li autem, minete například cedule odkazující k vesničce Leffe – ano tam, odkud je to slavné belgické pivo) je Dinant. Tohle místo naleznete, stejně jako Namur, na řece Máze a dostanete se sem po asi dvaceti minutách jízdy z Namuru. Dinant je známý svojí typickou scenerií – barevnou skálou a pod ní vysokým kostelíkem nad řekou (hned vedle kostelíka je mimochodem příjemná hospoda, kde čepují Leffe a pouštějí jeden hit od Madonny za druhým). V tomhle městě se narodil vynálezce saxofonu, Adolphe Sax (to je zjištění!), a tomuto ikonickému nástroji je tady věnována nejedna socha. 

Po více než sedmi měsících života tady musím tedy konstatovat (a to už jsem se bála, že není co objevovat) – Belgie je nádherná země. Horní polovina je probádanější, známá, najdete tam nejdůležitější místa, která jsou jednoznačně turistickou nutností. Pokud budete chtít, můžete dojet k moři. Dolní polovina je možná méně rozvinutá, frankofonní, a řekla bych, že je tak trochu ve stínu. Pokud se ale do tohoto stínu rozhodnete vydat, nebudete litovat. Jen si možná raději nezapomeňte vzít baterku;-)