Dechberoucí sever Francie.

Jak velký kus světa musíme procestovat, abychom poznali svět? Na stěně v kuchyni nám od dubna loňského roku visí mapky Belgie, Holandska, Lucemburska a teď už i Francie. Když někam jedeme, uděláme si do mapky růžovou tečku. Čtyři nabité dny v Normandii, Picardii a v Paříži se zdají být celkem velkým kusem dobrodružství, když však po návratu přidáme do mapy tečky, navzdory vyčerpávajícímu objevování zjistíme, že celá mapa je vlastně pořád strašně prázdná. Kolik času bychom tady ještě potřebovali, abychom viděli vše? Rok? Dva? Možná ani potom bychom nebyli spokojeni s hustotou teček. A je to vlastně celé jen o těch tečkách? Třeba naše ulice v Tongerenu vypoví o této oblasti víc, než deset různých cest. Nebo je to scestná úvaha?

Ať tak či tak, za posledních několik dní jsem v severní Francii narazila na několik cestovatelských doporučení, která rozhodně stojí za zaškrtnutí:

 

Lille

Od Bruselu poměrně nedaleko vzdálené francouzské město, které se pyšní nádhernými secesními budovami a na jaře příjemným parkem, kde místo trávy rostou koberce krokusů. Dominantou města je věž kousek od hlavního náměstí a stará burza, která je mistrovským dílem 17. století. Zaujala mne mincovní ulička (Rue de la Monnaie). V jedné postranní ulici je potom předmětem kolektivního sdílení (nejen na Facebooku) dům postavený na střechu. Ve městě se také nachází rodný dům prezidenta Charlese de Gaulla, ten se ale nezdá být moc zajímavý (pokud si za deset euro nechcete zaplatit vstup do jedné místnosti).

  

Arras

Nevěřte průvodcům. O tomhle městě je všude napsáno jen pár řádků. Skoro se nám jej chtělo minout. Když jsme však přijeli, nevycházeli jsme z údivu. Arras (ano – Matyáš z Arrasu se tady narodil) je kouzelné městečko. Jeho jádro tvoří dvě náměstí s domy, jejichž štíty jsou jeden jako druhý. Vypadá to tady trochu jako v Telči. Jen s tím rozdílem, že stylová oprýskanost domů místu dodává zvláštní šmrnc (nejlépe chutnající se sklenkou vína v podloubí některého z domů).

Amiens

Hlavní středobod obdivu tvoří krásná gotická katedrála na náměstí. Překvapivě pojmenovaná „Notre-Dame“ (během naší cesty jsme navštívili snad pět katedrál se stejným názvem – pokulhávající nápaditost ale rozhodně nahradí návštěva jakékoli z nich). Nejsem velkým fanouškem do katedrál, kostelů a podobných staveb, ale tuhle si určitě budu pamatovat. Nikdy jsem neviděla krásnější náboženskou stavbu. Není se čemu divit – katedrála prý byla vzorem takovým majestátním stavbám, jako je dóm v Kolíně nad Rýnem. 

Chantilly

Místo se sex-appealem. V tomhle „šlehačkovém“ městě (ve Francii po něm byla pojmenována šlehačka – její recept tady v 17. století objevili), se nachází jeden z nejkrásnějších vodních zámků, co jsem kdy viděla (já vím, opakuju se). V noci se na vodní ploše třpytí osvětlený zámek, v jeho blízkosti se nachází slavné muzeum koní, ve kterém je možné si pohladit poníky a koně. Město je totiž současně nejdůležitějším centrem drezůry plnokrevníků na světě. Zámek je obklopený hlubokým lesem a čtyřhvězdičkový hotel u hlavní brány vábí „líbánkové návštěvníky“ k zastavení (možná, že tady dostanou i šlehačku na pokoj).

Paříž

V Paříži jsem (nekecám) nikdy nebyla. Za jeden den se samozřejmě nedá stihnout téměř nic a tak jsme náš omezený čas strávili couráním mezi nejdůležitějšími památkami a místy. Po zběžné návštěvě Montmartru a basiliky Sacre-Coeur jsme se od vyhlídky z vítězného oblouku vypravili po Chaps-Elysées směrem ke galerii Louvre. Jakožto velká fanynka Richarda Bransona jsem si vedle Grand Palace nezapomněla vyfotit Virgin Megastore (který údajně krachuje, ale to sirovi může být jedno, protože celou síť tuším v 90. letech prodal – jak sám uvádí, ačkoli tento svůj business přímo zbožňoval, lituje, že se ho nezbavil dřív). Zaujala mě i hodně pěkně odvedená venkovní výstava „Ženy ve vědě“ nedaleko Place de la Concorde, jejímž sponzorem byl L‘oréal. Samozřejmě jsme navštívili i (v pořadí asi třetí – ale zato nejslavnější) katedrálu Notre-Dame a pak jsme si to podél Seiny vyšlapovali k Eiffelovce. Že Paříž je město lásky člověku po cestě připomene most s tisíci visacími zámečky nedaleko Louvru. Jeho zábradlí se na slunci zlatavě leskne, a když přijdete blíž – zjistíte, co je toho příčinou. Malé zámečky se srdíčky a vzkazy snad ze všech koutů světa. Eiffelovka je v této souvislosti docela příjemnou tečkou. A musím uznat, že i já jsem byla (v souladu se všemi zvyklostmi) opravdu uchvácená její majestátností a výškou. Po Avenue New York (tady bydlela Carrie v posledním díle Sexu ve městě?) jsme se unavení doplazili k zaparkovanému autu. Paříž je super.

Versailles

Brr, nedělní fronta do Versailles z chuti vidět zrcadlový sál vyléčí opravdu kde koho.

Giverny

V tomto městečku, které má asi 500 obyvatel, namaloval Claude Monet své nejslavnější obrazy. Mimo jiné ty s lekníny a obloukovým mostem. Krajinu z obrazů už z dálky poznáte, zahrady a dům Claude Moneta jsou během road tripu příjemnou zastávkou. A navíc to tady není přecpané turisty.

Rouen

Místo, kde byla upálena Johanka z Arku, v Rouenu označuje vysoký (poněkud depresivně vyhlížející) kříž na náměstí. O něco veselejší je procházka po přilehlých uličkách se středověkými domky. Dokonce tady mají i pobočku belgického „Café Delirium“, které pro milovníky piva určitě stojí za navštívení. Katedrála Notre-Dame (jak jinak) patří rovněž k nejkrásnějším ve Francii. 

Etretat

Zlatý hřeb! Naprosto nezapomenutelné pobřeží s vysokými bílými skálami, strmě padajícími do moře, hnízdícími racky a ostře zelenou trávou okolo kaple námořníků. Z té je překrásný výhled na majestátní protější skálu, do které moře vymlelo obrovský přírodní oblouk. Nebýt silného větru, člověk by tady vydržel sedět hodiny, pozoroval by a neustále by fotil protilehlou scenérii snad ze všech možných úhlů pohledu. Každá změna dopadajících paprsků světla, každá nová zatáčka okolní cesty, nutí člověka se neustále obracet a fotit, dokud je baterka ve foťáku stále funkční. Je to dech beroucí místo s neskutečnou atmosférou.

Le Touquet
Místo s téměř nejširší pláží ve Francii. Při odlivu moře ustoupí o jeden kilometr. V létě prý skvělé pro plážový surfing. V zimě pro suchozemské plachtění. Vzpomínám si na ostré sluneční světlo, krásné vily na pobřeží a piniové lesy... Jo a po pláži se válejí obrovské mušle!

Cap Blac Nez

Po cestě ještě dále po pobřeží směrem k přístavu Calais se ve výšce více než 130 m nad mořem nachází vrcholek Cap Blac Nez, obrovský mys, ze kterého je vidět na vykousané pobřeží „dole“. Člověk si tady připadá, jako by nad krajinou letěl. Po cestě k němu si pozorný pozorovatel může všimnout opuštěných bunkrů – pomníků druhé světové války.

11 nejujetějších a nejsuprovějších (nejen vánočních) věcí v Belgii a okolí

Belgie a přilehlé okolí skýtá, zvláště před Vánoci, mnoho námětů na blog a k přemýšlení. Proto jsem se rozhodla sestavit z nejčerstvějších střípků mého belgického světa žebříček nejujetějších a nejsuprovější věcí, které mi tady v poslední době zkřížily cestu. Metodologie je sice trochu vágní, stejně jako vzorek, ale alespoň se mi podařilo to všechno úspěšně natlačit do jednoho článku… tak hezkou zábavu:-)

Stupeň „ujetosti“: znamená, že uvedený jev autorka tohoto blogu v době jeho objevení shledává divným, netradičním, zvláštním nebo více či méně ujetým. Toto hodnocení leckdy bývá spojeno s různě velkým prožitkem kulturního šoku, vzrušení, nadšení a jiného projevu z objevení dosud nepoznaného.

0 – 10

Stupeň „suprovosti“: stupeň suprovosti může i nemusí být přímo úměrný stupni ujetosti. Stupeň suprovosti označuje stupeň nadšení, které uvedený jev v době jeho objevení v autorce tohoto blogu vyvolal – bez ohledu na reakce okolí, patřičnost či následky.

0 – 10

1. Obrovskej lyžařskej mrazák v Landgraafu:  Naprosto geniální záležitost. Prostě sjezdovka v Holandsku v obrovským mrazáku. Při první návštěvě budete naprosto v šoku. Budou se ve vás mísit pocity odsouzení z nepatřičné marnivosti Zápaďáků spolu s nadšením, že mohl někdo přijít s takhle šíleným nápadem (a zrealizovat jej!!). Vaše rozporuplné pocity budou podtrženy ve chvíli, kdy poprvé vážně usednete na sedačkovou lanovku, necháte se vyvézt „nahoru“ (mezitím minete pod skluznicemi vašich lyží druhou hospodu „na svahu“) a následně se docela slušně sklouznete na cca 600 metrů dlouhé sjezdovce. Po třetí jízdě budete stále potřebovat štípanec.

Stupeň „ujetosti“: 10

Stupeň „suprovosti“: 8 (1 bod dolů za lyžařskej zážitek, ten od toho nečekejte; 1 bod dolů za hladovějící děti v Africe)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Kouzelné ruiny Abbey des Villers: Nádherné ruiny cisterciáckého opatství, jejichž procházení budete zaručeně prokládat několika hlasitými „waaau“. Založeno ve 12. století, Abbey des Villers čítalo v dobách svého největšího rozkvětu více než 100 mnichů a 300 noviců. Opuštěno bylo v roce 1796, když ho francouzská revoluční administrativa zavřela a nechala jej lidem zpustošit na materiály. Hřebíčkem do pomyslné rakve tohoto opatství byla ještě stavba železnice a silnice, které vedou takřka napříč ruinami. Jejich konzervace začala naplno až v roce 1984. Trosky katedrály s křížovou klenbou (a dalších staveb) prorostlé do morku kamene břečťanem a lišejníkem nejen váš foťák rozhodně nenechají na pokoji.

Stupeň „ujetosti“: 8 (nádherně zpustošená památka – trochu cynicky by se dalo říct, že kdyby zůstala „vcelku“ asi by tak zajímavá nebyla)

Stupeň „suprovosti“: 9 (ruiny podněcují fantazii a body plus za obrázky, které zájemcům rekonstruují, jak to tady asi vypadalo)

3. Delirium Tremens – bruselská pivní hospoda v Guinessově knize rekordů: Párkrát už jsem o tento podnik zavadila. To, že tady mají nacpáno a u několika barů si můžete vybrat oblíbené pivo z pěkně tlustého menu, to jsem věděla. Ale že mají dokonce zápis v Guinessově knize rekordů z roku 2004 za nejvíce druhů piv v jedné hospodě, na to jsem přišla až nedávno. V současné době prý hospoda oplývá skoro 2500 druhy z 60ti zemí světa! Nejslavnější je pochopitelně „Delirium Tremens“ s růžovým slonem (toho zaručeně uvidíte, když jich vypijete víc jak šest). Mimochodem, kousíček od této hospody najdete bruselskou čůrající holčičku (tu sochu). Myslím, že název místa naprosto odpovídá atmosféře.

Stupeň „ujetosti“: 8 (takový malý pivní Babylon s fantasmagorickými prvky)

Stupeň „suprovosti“: 8 (body dolů za fronty u baru a hysterické pivní scény na WC)

4. Vetešnické trhy v Tongerenu: Tak tomuhle budu muset přijít na kloub. Vetešárny tady milují. Jsou jimi přímo posedlí. V Tongerenu jsem šla první adventní víkend shánět věnec. Nepochodila jsem. Jediné, s čím jsem domů přišla, byl vytřeštěný výraz z nepřeberného množství harampádí, co se povaluje na hlavní ulici a všech přilehlých parkovištích (a z Belgičanů neváhajících utratit za cetky majlant). Opravdu jsem se snažila. Ale fakt mi to nešlo. Obdivuju lidi, co tohle dokáží. Ze starých věcí dokonale sestavit nové. Dát jim punc a význam. Nikoli pocit zbytečnosti. Já tohle neumím. Nějak mi v hlavě pořád nesourodě visela umělá prsa, přilba pro kosmonauta, krokodýlí kůže s hlavou koně a variace křesťanských obrázků. Až přijedu do ČR, vyberu na chatě stodolu a udělám si z toho tady business!

Stupeň „ujetosti“: 10 (za naprosto neuvěřitelné věci, co jsem tam viděla, místy hraničící s obludáriem)

Stupeň „suprovosti“: 5 (body plus za kouzelný domeček pro panenky a růžové barokní křeslo – to bych si možná odnesla)

5. Vánoční trhy v Maastrichtu a v Aachenu: Ačkoliv v jiných státech, tyhle dvě města máme relativně nedaleko. Tamější vánoční trhy jsou navíc vyhlášené. V Aachenu se na této pověsti podílí místní typický perník a bonbóny, v Maastrichtu zase hraje hlavní roli zábava v podobě ruského kola a 800 m2 velké ledové plochy uprostřed náměstí. Tip na perfektní výlet!

Stupeň „ujetosti“: 7 (body dolů za modřiny a bolavá záda z bruslení; body nahoru za světýlka a umělý strom uprostřed kluziště)

Stupeň „suprovosti“: 8 (za vánoční atmosféru, která vás donutí si komerční stránku Vánoc poprvé v životě naprosto bezostyšně užít a ještě se tím pochlubit)

6. Oblíbená hospoda v Durbuy a sousední vetešárna: Nejmenší město na světě leží v Belgii. A jestli chcete vědět, jak se snoubí odpadky, středověk, design a umění, zamiřte sem. Jméno hospody nevím, ale snadno ji najdete. Večer se odtud line hudba 30. let a ze sousední vetešárny (předpokládám stejný majitel) vás ozáří boží světlo. Pokud si nekoupíte lucernu, můžete si za ušetřené peníze posedět u pivka vedle v hospodě na vytuněném (bývalém) barelu (asi od nafty).

Stupeň „ujetosti“: 6 (zase tak moc ujetý to není, je to prostě skvěle vystajlovaná hospoda)

Stupeň „suprovosti“: 8 (1 bod dolů za malej prostor; 1 bod dolů za nepřenositelnost zážitku)

  

7. Mušle u Leona v bruselské „žrací uličce“: Údajně vyhlášený podnik, ve kterém je rušno, hlučno a pekelně hybno (naštěstí ne na talíři). Místní mušle jsou opravdu vynikající. A mimochodem jsem nedávno zjistila, že můj způsob zápasení s mušlemi s vidličkou, je docela nuda. Profíci jedí mušle za pomocí jiné mušle a vidličku vůbec nepotřebují. Jinak bruselskou hlučnou „žrací uličku“ s venkovními lákači a vyvolávači najdete pod označením Rue des Bouchers a začíná přibližně uprostřed krásné galerie St. Hubert (nejstarší nákupní galerie v Evropě).

Stupeň „ujetosti“: 5 (body navíc za zelené a bílé kachlíky po obvodu celé restaurace a promyšlenou komplikovanost prostoru, připomínající rozkládací ruskou martiošku)

Stupeň „suprovosti“: 7 (body navíc za jídlo, body dolů za přecpanost)

  

8. Solidarita s nemocnými AIDS v Bruselu: Na Bruselu se mi vždycky líbily komiksové zdi a vůbec otevřenost pouličnímu kreslení (ovšem tady je opravdu na co se dívat). Kousek od Grand Place vyrostla obrovská zeď, která sem tam něco sděluje. Naposledy tady maloval jistý Denis Meyers, pokud jste ho na konci listopadu vyfotili při práci a fotku poslali na určitou adresu, mohli jste být zapsáni coby „co-directoři“ díla. Pěkná akce, při které se každý sdílející stává spoluautorem neopakovatelného.

Stupeň „ujetosti“: 6 (prostě pěkný nápad, body navíc dávám za nepřehlédnutelnou plošinu, jejíž volba mi připadala, jako promyšlená součást celého dojmu)

Stupeň „suprovosti“: 5 (na jednu stranu je to zajímavý způsob sdělování a upozorňování na vážný problém, na druhou to zavání trochu podbízením, které celé to téma trochu zastiňuje)

Starý známý Max svoje vafle prodává i na pouti:-) Tahle rodina z Gentu údajně prý vynalezla bruselské vafle!

9. Francouzsky mluvící vlámské město Tournai, kulturní město Mons a belgické Vánoce: Tournai je jedno z nejkrásnějších měst Belgie oslavující románskou a gotickou architekturu především v podobě katerdály Notre Dame a nejstarší zvonice v Belgii (obojí v UNESCO). Lokální jazyk v Tournai je „tournaiština“ – dialekt francouzštiny. Jestli název města nějak souvisí s naším slovem „turnaj“ se mi zatím nepodařilo zjistit. Mons je podobně pěkné město relativně nedaleko. Známé je především základnou NATO a společně s Plzní bude v roce 2015 evropským městem kultury. V době naší návštěvy na hlavním (krásném) náměstí „řádily“ kolotoče. V Belgii se totiž Vánoce vskutku prožívají a to po celý prosinec. Mimochodem jsme tady potkali Mikuláše a já jsem začala zuřivě Googlovat, jestli se mi to nezdálo. A skutečně! Ve Valonsku dětem 5. prosince naděluje Saint Nicolas, ve Vlámsku zase Sinterklaas. Zlobivé děti pak Černý Petr odveze do Španělska.

Stupeň „ujetosti“: 4 (za popletenost jazyků, povědomý název a Černého Petra)

Stupeň „suprovosti“: 6 (za architekturu, vafle na náměstí, Mikuláše a zapadající slunce osvětlující katedrálu)

  

10. Lví mohyla u Waterloo: Upřímně, čekala jsem větší pompu. Waterloo vlastně není ničím dnes moc zajímavé. Po dějinném vzrušení se tady slehla zem. Toto „vzrušení“ připomíná snad jen lví mohyla, která se zvedá na poli u městečka a ční do širokého okolí. Mohyla je vysoká 46 metrů a na délku měří 169 metrů. Postavená byla v roce 1826, jedenáct jet po drtivé porážce Napoleona v těchto místech. Pamětní cedule kousek od ní hovoří o krvavém zápasu 300 000 mužů ze sedmi zemí světa. Lev na vrcholu mohyly prý váží skoro tři tuny a byl ukut z děl a dělových koulí nepřítele (jak poetické). Docela mne v této souvislosti pobavila i věta na wikipedii: „Vzhledem ke své definitivnosti pro Napoleona a jeho sto dní trvající císařství se městečko Waterloo, v jehož blízkosti se bitva odehrála, stalo celosvětovým synonymem pro velkou porážku nebo konečný akt zásadního významu s negativními důsledky či jakékoliv fatální selhání.”

Stupeň „ujetosti“: 3 (potřebujete velkou dávku představivosti a informací)

Stupeň „suprovosti“: 5 (když si představíte, co všechno se tady asi tak dělo a přečtete si legendu o lvovi)

 

11. Starodávný kostel sv. Gertrudy v Nivelles: Kostel z 11. století je nejkrásnější románskou památkou v Belgii. Jeho románská krypta je prý největší svého druhu v Evropě. Nevím přesně proč, ale románský sloh mám ráda. Asi proto, že mi připadá takový záhadný, zaprášený, opředený mýty a zkresleními. Přibližně od 15. století odbíjí na jedné z věží čas dvoumetrová zlatá soška, které se říká „Jean de Nivelles“.

Stupeň „ujetosti“: 2 (hledat ujetosti by se tady asi nehodilo; 2 body za podivuhodný příběh svaté Gertrudy)

Stupeň „suprovosti“: 5 (starodávná románská architektura a všudypřítomné svíčky)