Cesty.

P.P.S A taky jsem se vdala;-)

Pamatuju si na ten pocit, když jsem šla poprvé do nové školy. Téměř vždy jsem předtím hledala nejspolehlivější cestu a mé první pohyby v cíli byly značně nejisté. Úplně stejný pocit jsem před rokem a půl zažívala, když jsme se přestěhovali do Belgie. První cesta vlakem do Bruselu, první návštěva evropských institucí, první bloudění v metru, první přátelé a seznamování se s okolím. Stejně, jako při cestě ze školy na konci školního roku, i nyní můžu říct, že vím, kudy a kam jdu, kde přesednout a komu zavolat, vyskytnou-li se problémy. Snad jediná nevýhoda tohoto komfortního stavu je, že trochu přestanete vnímat zvláštnosti. Věci zevšední a vy se pak po chvíli ocitnete na křižovatce, na které přemýšlíte, jestli není na čase zatočit pro změnu jinam.

Po roce a půl ochutnávání pralinek, vynikajícího belgického piva a křehounkých vaflí mi opět do života přišla změna směru. Moment, který uzavírá jednu kapitolu a snad i tento blok/g. Brzy nejspíš tuhle zemi paradoxů opustím. Ovšem svět, který na mě čeká, bude stejně roztodivný, jako objevování Belgie a přilehlého okolí (nebo ochutnávání pralinek). Absolutně netuším, co se tam bude dít, ale už teď mi do mysli začíná neodvratně vstupovat. Dá se to poznat tak, že business příručka od Richarda Bransona společně s knihou o evropském lobbingu jsou na mém nočním stolku nepřiměřeně zaprášeny, a začínají se tam kupit nové, dosud nevídané předměty. Krém proti striím. Posledních pět čísel časopisu Betynka. A v neposlední řadě manuál „Co čekat v radostném očekávání“. Nečekám nic, jen změnu. A těším se!

Upřímně řečeno, začínám chápat, proč se ženy srocují na babywebech a jím podobných virtuálních místech. Hledají odpovědi. I když já se tedy stále cítím jako vyvrhel, neboť na slova „těhu“, „manža“ a „mimísek“ si asi nikdy nezvyknu (a pardón – ani nechci). Odpovědi potřebuje každý. Zvlášť, vydává-li se na cestu, kterou dosud nikdy nepodnikl. Kudy jít, kde přestoupit a komu zavolat se zkrátka hodí, ať už jdete kamkoli.

A tak jsem včera ráno odcházela z našeho tongerenského bytu. Na nohou ultravysoké podpatky, které nesnáším (ale s myšlenkou „kdy bude příležitost vzít si je příště“ se s věcmi tak nějak líp smiřuje), v hlavě obava ze stávkujících železničářů a na rtech úsměv díky fungujícímu výtahu (opravili jej předevčírem po čtyřech měsících, hurá!). Takový belgický folklór. Na nádraží mě ujistili, že stávka byla včera. Mé srdce zaplesalo i při zjištění, že nový průchod na bruselském centrálním nádraží vydržel měsíc bez posprejování. Že by se věci vyvíjely k lepšímu? V uvítací hale v budově Evropského parlamentu se střídali matadorsky vyhlížející dámy a pánové s kufříky na kolečkách, narušováni bludnými kruhy postávajících stážistů a prvních návštěvníků. I jejich kroky budou brzo jistější. „Tak jdeš?“ vytrhl mě z přemýšlení kolega. „Ano, jdu,“ odpověděla jsem a položila kabelku na bezpečnostní pás.

P.S. Až někdy budete v Belgii, určitě se jeďte podívat do trojlístku měst Bruggy-Ghent-Antverpy. V Ghentu se mi líbilo vždy snad úplně nejvíc. Jeho komorní a přitom živá atmosféra si vás určitě získá. V Bruggách vyhledejte pivnici La Garre. Večery jsou krásné v Dinantu a v Durbuy. Gotickou romantiku zažijete v Abbey des Villers. A hlavně – ať jste kdekoli – ochutnávejte vafle, pivo, pralinky!!! Nikdy nevíte, kdy se sem znovu vydáte:-)

Jak babička vařila čokoládu…

Servírování čokolády v "muzeu"

Dřevěné schody, vrzající podlaha, porcelánové nádobí a zrezivělé koloniální krabičky s výjevy z dalekých krajin. Do toho občas nějaký ten režný pytel s nápisem „Cocoa“ a všudypřítomná vůně právě otevřené bonboniéry. Nebýt vstupného a zdánlivé nepřítomnosti pavučin, aspirovalo by bruselské muzeum čokolády na první cenu mezi návštěvami na půdě u babičky. Skrčené jen pár kroků od honosného náměstí Grand Place nabízí tohle místo zvláštní rozporuplnou atmosféru. Vedle upřímné snahy pochopit a něco nového se dovědět, bojuje návštěvník po celou dobu expozice s nutkáním zlomit tady nad tím hůl. Proč si tu nástěnku safra nepřišpendlí pořádně? Proč mají ten diagram kreslený ručně? Proč to nemají vytisklé? Proč jsou ty popisky pokaždé jiným písmem? Někteří při ochutnávce pralinek na konci prohlídky shovívavě pochopí… bruselské muzeum čokolády jednoduše je jen jednou velkou návštěvou na půdě u babičky, ovšem s tím rozdílem, že tady se babička snaží ke všem svým vzpomínkám vyrobit strukturovaný výklad (a vybírá za to pět euro). S překvapivou úlevou potom opouštíte muzeum a tiše i s lítostí mu přejete v dnešním moderním světě hodně štěstí. (Já jsem si při tom vzpomněla na tu pilnou seniorku, co nedávno bezelstně přemalovala obraz Krista v kostele do podoby nevzhledného opičáka a do kostela se teď už pár týdnů hrnou platící turisté. Někdy ten svět zkrátka funguje paradoxně.) 

Takže tedy k belgické čokoládě. Nebo lépe – k belgickým pralinkám a co jsem se o nich na půdě dozvěděla. Čokoláda se poprvé vynořila v Jižní Americe, kde kakaové boby sloužily coby platidlo a čokoláda byla oblíbeným nápojem Aztéků. Ti věřili, že kakaovník na zem přinesl Quetzalcoatl, bůh ve formě opeřeného hada. Čokoládu zde patrně mezi prvními ochutnal Cortéz, který ji následně v roce 1528 „dovezl“ do Evropy. Tady se čokoláda v klášterech různě přeměňovala a přizpůsobovala, přičemž do Belgie se patrně dostala v roce 1615 sňatkem Anny Rakouské s francouzským králem Ludvíkem XIII. První zmínka o obchůdku s čokoládou v Belgii přichází z Gentu v roce 1635. Co mi připadá poněkud zvláštní je fakt, že brožurka z muzea naprosto nehovoří o expanzi belgického krále Leopolda II. do Konga v 19. století, kdy vznikla většina tradičních místních čokoládových značek. Je to snad proto, že by paní majitelka nechtěla na tuhle ponurou část domácích dějin turisty příliš upozorňovat? Každopádně, můj příruční průvodce hovoří o tom, že právě tehdy začal belgický věhlas na tomto poli, protože Leopold měl díky své kruté politice (a jedné z nejhorších genocid všech dob) snadný přístup k prvotřídním africkým kakaovým bobům. Ale obraťme list (s doporučením pro všechny si o předchozím něco přečíst). První pralinku „vynalezl“ v roce 1912 Jean Neuhaus v Bruselu. O pár let později přišla jeho žena s „ballotinem“, speciální dárkovou krabičkou na čokoládové bonbóny. Mimochodem značka Neuhaus je dodnes jednou z nejúspěšnějších domácích čokoládových společností. Mezi další oblíbené a tradiční patří Cote d’Or, Godiva nebo Guylian (to jsou ty strakaté čokoládové mušle). Obchůdky s pralinkami jsou ve velkých belgických městech takřka na každém kroku a není bez zajímavosti, že jeden z nich (hned vedle čurajícího chlapečka) vlastní údajně Moravák. Jinak nakupování pralinek v Belgii povýšili na skutečnou událost a luxusní čokoládové butiky, kde si do krabičky necháte úhledně naskládat ty nejlákavější bonbóny, to jenom potvrzují. Kilogram nejkvalitnější čokolády může stát i 130 euro.

A ještě pár čísel na závěr:

3,5 miliónů tun je roční světová produkce kakaových bobů

70% z toho připadá na Afriku

90% světové produkce kakaových bobů přichází z malých rodinných farem

50% konzumentů je v Evropě

220 000 tun čokolády se ročně vyrobí v Belgii

3. místo zaujímá Belgie v konzumaci čokolády ve světě, první je Švýcarsko a druhé je Německo

Jo a mimochodem – podle jedné z nástěnek v bruselském čokoládovém muzeu prý konzumace čokolády naprosto nesouvisí s tvorbou akné. Navíc čokoláda údajně skutečně podporuje dobrou náladu... a jsou v ní podobné látky, jako třeba v cannabis. Perfektní zjištění. Bábi bych poradila, aby si tohle napsala na první stránku svého propagačního letáčku. To ostatní jí turisté (s pralinkou v puse) určitě odpustí.

Ukázka výroby belgických pralinek... samozřejmě s ochutnávkou!

Expozice s ukázkou kakaových bobů...

Takhle se servírovala čokoláda. Roztomilé:-)

Čoko-šatičky. No, nevim... chuť jsem na ně teda zrovna neměla...

Muzeum čokolády...

...je nedaleko Grand Place (testuju novou funkci na svém aparátu;-))

Zvláště doporučuji zvětšit si ten poslední odstavec;-)

Po diamantové stezce...

Jelikož jsem tady první týden, měla jsem v sobotu ráno už neodbytný pocit, že se musí něco stát. Ano, sice jsem si několik dní povídala s cédéčkem (mimochodem „Loni jsem se seznámil se dvěma mladými Američany.“ se řekne „I’an dernier, j’ai  sympathisé avec deux jeunes Americains.“), ale navzdory svému francouzskému šarmu mě pan Picard na víkendový výlet s učebnicí rozhodně nesvedl. To diamantové Antverpy, to je jiná. Po prolistování jediného průvodce, co tady máme, a několika rozradostněných návštěvách Google maps, padlo hned u snídaně nadšené rozhodnutí: jedeme do města, kde se obchoduje s „girl’s best friends“!

Musím uznat, že Antverpy jsou nádherné. Ale pokud pojdete autem, raději si zkontrolujte, jestli za  1) neopravují dálnici, po které zrovna jedete, a tudíž zde strávíte popojížděním tři hodiny navíc (systém chování místní dopravní policie nám zůstane navždy utajen), a za 2) jestli nemáte v navigaci náhodou zadáno „Konigin Astridlaan“ místo „Konigin Astridplein“, protože pak se můžete ocitnout 14 km od Centrálního nádraží, kam míříte. Mimochodem, vážně by mě zajímalo, co si museli myslet místní, když jsme ve vesničce jménem Kappellen na tamějším nádraží (kterému se svojí rozlohou a výzdobou nevyrovná snad ani to v Okříškách na Vysočině) hledali butiky s diamanty. Ale alespoň jsem si ověřila, že doškové střechy mají budoucnost.

Mimo jiné jsme také v zácpě dočetli celého průvodce. Co mě zaujalo…

…belgická čokoláda je tak jemná proto, že král Leopold II. expandoval v Kongu. Belgie měla tudíž snadný přístup k prvotřídním kakaovým plantážím a Leopolda někteří dodnes nazývají největším masovým vrahem v historii.

…Belgie se zatím asi nerozdělí. I když scénářů na toto téma je několik. Jeden z nich třeba říká, že by se Brusel mohl stát městským státem, podobně jako Singapur.

…Belgie je země absurdit. Celkem 540 dnů belgickým politikům trvalo, než od voleb sestavili novou vládu. Toto úctyhodné číslo zemi loni vyneslo zápis v Guinnessově knize rekordů. Zajímavé na tom je, že země prý v době bezvládí fungovala docela dobře a na chybějící garnituru si téměř nikdo nevzpomněl. (Co je na tom vlastně absurdního?)

…vaří tady více než tisíc druhů piva a jestli se budete chtít opravdu opít, kupte si místní „jenever“, předchůdce ginu. Nejvíce druhů v Antverpách prodávají v jeneverové kavárně De Vagant.

…Belgičané milují komiksy, které nazývají „devátým uměním“ (ano, řadí sem i televizi). A snad i proto Šmoulové poprvé spatřili světlo světa právě tady, v Belgii.

…v Antverpách přebýval Rubens. 

…a nejlepším homosexuálním podnikem ve městě je Red&Blue.
 
Když jsme dojeli na náměstí Konigin Astridplein, uvítalo nás obrovské ruské kolo (a když jsme odtud odjížděli, mávalo nám tučné parkovné 17 euro). Rychlokurz obchodování s drahými kameny jsme zahájili v diamantovém muzeu, které sídlí hned vedle ZOO. Prohlídka je to sice dlouhá, ale člověk se tady opravdu dozví vše, co potřebuje. Když odtud odcházíte, máte pocit, že teď se můžete směle vydat obchodovat do nedalekých ostře střežených diamantových uliček. Zářivý svět drahých kamenů vám leží u nohou a od protřelého diamantového odborníka vás už nikdo nerozezná. Mimochodem, pán u pokladny mi věnoval jedno euro. Asi proto, že jsem děvče z východu a hrdě jsem se (marně) dožadovala průvodce v češtině. Tenhle zvyk ze střední musím zahodit.

Pak jsme prošli hlavní obchodní třídou Meir. Rada pro ženy: Ne, neberte s sebou muže. Budou trpět a vy si to opravdu neužijete. A pokud ho s sebou vezmete, zkuste (pod průhlednou záminkou neoklasicistní architektury a restauraci na obrovské plošině ve tvaru sklenky šampaňského) obchodní dům Stadfeestzaal. Ten taky patří mezi památky.

A teď tajný tip: nejlepší pralinky ve městě prodávají  v nedaleké uličce Korte Gasthuistraat. Krámek se jmenuje Burie a tuhle čokoládu nikde jinde neseženete. Vážně. Řekla mi to prodavačka a potvrdil to i průvodce. Mezi místní delikatesy patří ručně řezané čokoládové diamanty a obchůdek se také proslavil svojí výlohou s obrovskými čokoládovými sochami. 

Při své návštěvě jsme samozřejmě nevynechali ani Rubensův dům, hlavní náměstí Grote Markt a kostel Panny Marie, nejkrásnější gotickou stavbu Belgie. Hádajíc se o to, kdo bude řídit nazpátek, jsme se doplazili přes módní čtvrť (moje srdce krvácí) k místu zaslíbenému, k největší místní hospodě Bierhuis Kulminator. Prý tady  čepují až 750 druhů piv. A kdybyste to nevěděli, je až do 19. dubna zavřená.

Tím se dostávám k poslední cestě našeho hektického výletu – k autu. Za našimi zády zapadalo slunce, cyklistů rapidně ubývalo a hlavní obchodní tepna Meir byla už skoro liduprázdná. A možná právě v těchto chvílích má město nejlepší atmosféru. Určitě se sem ještě někdy podívám. Antverpy jsou neuvěřitelně „cool“. Říká průvodce, a říkám to i já.



Náměstí Groenplaas. Zátiší s kostelem a kytičkama.



Podvečerní Grote Markt.

To, co mi čouhá nahoře z hlavy, je stylová restaurace ve tvaru sklenice šampaňského.
V obchodním domě Stadfestzaal.

Majestátní diamantové ruské kolo na náměstí královny Astrid.
Za ním hlavní nádraží, vedle vchod do ZOO a vlevo největší muzeum diamantů na světě.

Vnitřek hlavního nádraží.
Podle časopisu Newsweek jedno z nejkrásnějších nádraží na světě.



Hlavní obchodní třída Meir. Vlevo opět obchoďák. Vpředu uhánějící muž.

Obchůdek s čokoládou Burie.



A pár kroků odtud roztomilý biokrámek:-)



Tohle se mi nikdy nikde nepodaří vyfotit celý. Slavný kostel Panny Marie.

Hra světel a stínů na Grote Markt.

Uuu! Škoda, že nemám lepší foťák!

Cool obchůdek Fish&Chips.

Tady mají údajně nejvíce piv v Antverpách.
Dneska ovšem měli zavřeno.

...letmý pohled na Rubensův dům.

...a cesta zpátky.