Holandsko kreativní.

Interiérové doplňky v hotelu Bitter en Zoet.

Poslední výlet do severního Holandska mě donutil přemýšlet nad významem slova „kreativita“. Tvorba. Tvoření. Proces, při kterém něco vzniká. Něco, co tady dosud nebylo. Nebo se jen dává „něco“ do jiných souvislostí. Pokud jsou ony souvislosti překvapivé, vzniká šok. Šok ze vzniku. Lidská kreativita je neuvěřitelná. Dokáže přivést na svět nejúchvatnější díla, vynálezy, myšlenky a uvést do pohybu domino nečekaných dějů. Na jeho konci může vzniknout všechno. Anebo nic.

Barokní sedačky, dětmi pomalované židle, vysoké stropy a na podstavcích pestrobarevné skulptury. Míjím chodby hotelu Bitter en Zoet ve vesničce Veenhuizen a nestačím se divit. Tu ze stropu visí v kleci papírový blázen, tu na stěnách překvapí reliéf medúzy a barevná prkna. To vše v prostředí bývalé nemocnice, kde chodby ani po perfektně provedené rekonstrukci za běžných okolností ke „kreativitě“ rozhodně nevybízejí. Tady je však opak pravdou. Každé zákoutí komplexu budov připravuje nový objev, nad kterým člověk nestíhá kroutit hlavou. Nutno dodat, že všechno jsou to dílka dětí, nejspíše z nedaleké umělecké školy. Kdo říká, že všechny lampy musí být bílé?! Ať je jedna bláznivě červená a rovnou v čínském stylu! Kdo říká, že vedle starodávné pohovky musí být i starodávný nábytek?! Prsk tam zelenou židli! Úžasné. Když k tomu připočítám, že nad stolem s knihami a časopisy visí z lustru staré knížky a brýle na čtení a nad halou před restaurací tamtéž zase kávové hrníčky, podšálky a lžičky, nemůžu tuhle lekci výtvarné výchovy hodnotit jinak, než jedničkou s hvězdičkou.

Hotel se nachází v provincii Drenthe, která je obestřena spletí tajemných míst a ponurých historek. V rašeliništích se tady totiž nachází pohanské hroby, které odkryly neuvěřitelně zachovalé lidské ostatky a nejstarší loď na světě starou 6500 let! To vše je uloženo v muzeu v Assenu, které rozhodně stojí za návštěvu. V tiše ponuré náladě krajiny je jeho budova překrásným designovým klenotem provincie. V době naší návštěvy tady zrovna vrcholila výstava o socialistickém realismu. A přišel další šok. Čekáte výstavku vysušených předků a místo toho na vás z obrovského plátna cení bradu Lenin, vystřídán odporným pánem s hustým knírem. Jedna rudá malba střídá druhou, Holanďané si je poctivě prohlížejí. Říkám si, co si asi myslí? Já jsem komunismus skoro nezažila, a přesto mi z výstavy nebylo nejlíp. Jaké myšlenky však mohou napadat je? Že je to "zajímavé", "obskurní" nebo "neuvěřitelné"? Leze jim mráz po zádech? Nebo se prostě jenom podivují? Ač z postkomunistické země, přesto jsem si mezi malbami chvílemi připadala taky jako "bludný Holanďan". Člověk si navíc uvědomí, že některé (tolik odsuzované) prvky a techniky propagadny máme pořád okolo sebe. Stačí si zapnout televizi, podívat se na nejbližší billboard, přečíst články v novinách. Jaký výklad světa je nám vnucován dnes? Nebo - díky Bohu, že je nám vnucován? Obsah se mění, prostředky (byť nepřiznaně) zůstávají. U výstavky ruských domácích potřeb (nechybí proslulá síťovka a variace hraček s podobiznou Dědy mráze) přemýšlím, jak by se asi taková výstava vyjímala u nás. Představuji si velké demonstrace, poutající se lidi ke dveřím a občanské nepokoje. Anebo ne. Taky si představuji stařečky o berlích, jak tisknou v ruce uslzený kapesník. Umění je mocné. Samo tvořené schopno stvořit emoce.

A teď cestovatelská odbočka. Přírodní kreativitu stojí za to vidět na ostrově Ameland. Vysoká tráva, hlaďoučký písek, zelená křoviska, rozbouřené moře, vítr, pruhovaný maják, domy s doškovými střechami. Jen se na cestu vybavte pořádnou bundou. Počasí je tady nemilosrdné v jakékoli roční době. Třeba budete mít větší štěstí, než my, a uvidíte tuleně! Do kolonky „překrásné vesničky“ pak ze severu Holandska zařaďte přístavní Urk, barevný Hindeloopen a kanály protkaný Giethoorn. Vedle bundy do těchto míst rozhodně přibalte i pastelky a skicák! Neodbytná malebnost těchto míst musí vlézt na mozek i naprostým výtvarným antitalentům.

Giethoorn

Urk

Hindeloopen

Ameland

Římské město Tongeren.

Gotická věž baziliky v Tongerenu.

Římané, World Wide Web (www) a bleší trh. Jak to spolu souvisí? Jestli věříte na energie, paradoxy a teorie mávnutí motýlích křídel, pak vás souvislosti asi nezaskočí. Pokud nikoli, budete překvapeni. Společným jmenovatelem je Tongeren. Nejstarší město Belgie, ve kterém už deset měsíců bydlím. Právě tady v roce 10 před Kristem založili Římané jedno z nejstarších evropských měst. Město římské, Aduatuca Tungrorum, které mělo vlastní fórum, lázně i chrámy jednotlivých božstev. A já teprve o tomto víkendu zjistím, že to, po čem dvakrát týdně běhám, není obyčejná lesní stezka, ale bývalý římský akvadukt! Bez ohledu na hranice, i tady platí, že pod svícnem je největší tma. Při zadání Tongerenu do Wikipedie na mě jen tak mimochodem vypadne, že tady se narodil spoluzakladatel www, jistý Robert Cailliau. A při návštěvě stránek www.tongeren.be zjišťuji, že to harampádí, co se povaluje každou neděli na ulicích, je údajně největší bleší trh v Belgii. Bez okolků mohu konstatovat, že žiju v jednom z nejzajímavějších zdejších měst (a dosud jsem o tom neměla ani ponětí).

Neandrtálci podle Gallo-Roman Muzeum v Tongerenu.

„To, co následuje, je vždy ve vztahu k tomu, co bylo předtím,“ pokouší se mi to celé vysvětlit citát Marca Aurelia nad vchodem do Gallo-Roman Museum, kam se vydávám sbírat první informace o historii města. Poněkud symbolicky se supermoderní muzeum nachází v těsném sousedství hlavní městské dominanty, starodávné baziliky ze 13. století, kde dlí slavná socha panny Marie, kterou tady jednou za sedm let v obrovském procesí korunují. Dvě budovy historie dělí mnoho staletí a má-li být jedna následkem druhé, pak je tu informační propast značně hluboká. Anebo není? Bazilika je domovem nejbohatší sbírky náboženského umění v Belgii. Muzeum bylo v roce 2011 oceněno jako nejlepší v Evropě. Více než 60 metrů vysoká gotická věž baziliky stojí na místě s nejrozsáhlejšími římskými vykopávkami. Muzeum jejich příběh prostřednictvím nejmodernějších technologií, designu a simulací poutavě vypráví.

Tongeren musel mít kdysi i vlastní fórum!

V Gallo-Roman Muzeum vás provedou místní historií od neandrtálců až po Římany. V přízemí se dovíte, že tělo neandrtálce vypadalo trochu jinak, než to naše. Že šlo o zcela odlišný druh člověka. Že měl třeba jinak vystavěný nos, který filtroval ledový vzduch a chránil plíce před útokem zimy z okolí. Celé je to odprezentované na poměrně nemilosrdně vykuchané figuríně hned v přízemí, okolo které děti strachuplně odbíhají. Ale to je jediný šok, který tady zažijete. Pak už se můžete nerušeně seznamovat s nástroji, které neandrtálci a lidé po nich používali. Můžete si je osahat a podívat se na jejich výrobu. Pokusit se vyřešit záhadu zmizení neandrtálců a prohlédnout si mapky osídlení. V dalším patře se dovídáte, že oblast Tongerenu později obývali Eburonci, poměrně vyspělý kmen farmářů, jejichž král Ambriorix se v roce 58 před Kristem vzbouřil proti Římanům. Jeho sochu je možné si prohlédnout mimochodem také na hlavním tongerenském náměstí. Pro Julia Caesara bylo tehdy nepochopitelné, že Eburonci nosí kalhoty a považoval je za proradné divochy. V posledním patře se pak před vámi doslova otevřou brány římského Tongerenu. Slavného města Aduatuca Tungrorum, které začalo vzkvétat za císaře Tiberia v letech 14 až 37 po Kristu. V roce 150 už čítalo dokonce až 8 000 obyvatel, mělo vlastní fórum, typické římské lázně a chrámy, 4,5 km dlouhé hradby a rozsáhlé akvadukty. Lokální kultura se také dost lišila oproti té běžné, Galské. Místní obyvatelé, snad potomci Eburonců, snad příslušníci kmene Tungri, podle kterého město dostalo svůj název, mísili tradiční zvyky se zvyky Římanů. Přejímali jejich způsob bydlení a středomořskou architekturu, jejíž pozůstatky zde byly rovněž nalezeny. Pozoruhodnou prohlídku zakončuje ukázka pohřebních ceremonií a vy si tak trochu ve stejném duchu přejete, aby cesta historií ještě neskončila.

Obyčejná hora? Ne, pozůstatky opravdického akvaduktu!

A skončit vlastně ani nemusí. To, co se člověk dověděl v muzeu, může jít okamžitě otestovat do terénu. Naučná stezka okolo Tongerenu vás protáhne nádhernou krajinou podél římské zdi ze 2. století, která kdysi až do výšky 6ti metrů obepínala město. Projdete se po bývalém akvaduktu, jehož pozůstatky jsou údajně nejzachovalejší v Evropě. Anebo se můžete pokochat vyhlídkou na město a na zámeček Arnolda van Betu, kterému místní přezdívají „Betho“. Současné budovy zámečku pochází ze 17. století, paradoxně z doby kdy město vypálila vojska Ludvíka XIV. Z této tragédie se mimochodem Tongeren už nikdy plně nevzpamatoval. Možná proto jsou místní tak přimknuti k historii. Už 30 let se každou neděli do nejstaršího města Belgie sjíždí více než 350 obchodníků s veteší, aby se účastnili největšího zdejšího blešího trhu. Náhoda? Nevím, ale po všech těchto zjištěních mohu konstatovat, že i já začínám mít vůči tomuto sportu trochu shovívavější postoj. Ze zdánlivě průměrného městečka se překvapivě vyklubalo jedno z nejzajímavějších belgických měst. Jestliže je náš svět následkem světů přešlých, kolik věcí a míst, okolo kterých denně nevědomky chodíme, se pyšní napínavými příběhy, strastiplnou historií a neuvěřitelnými souvislostmi?

Slavná soška panny Marie je hlavní hvězdou obrovského procesí, které se v Tongrenu koná každých sedm let.

Pro nepoučeného pozorovatele (pro mne) veselé kostelní detaily:-)

Socha krále Ambriorixe na tongerenském náměstí.

Pro občerstvení není třeba chodit daleko:-)

Nápis v tongerenském muzeu - citát Marka Aurelia.

První lovci našeho druhu.

Pro Římany byli Eburonci nepochopitelní. Nosili kalhoty.

Model římského města Tongeren z informací z vykopávek.

Římské mozaiky z místních domů.

Stará římská zeď dodnes obepíná část města.

"Betho Castle"

Okolí Tongerenu (a moje běžecká trasa).

Jak babička vařila čokoládu…

Servírování čokolády v "muzeu"

Dřevěné schody, vrzající podlaha, porcelánové nádobí a zrezivělé koloniální krabičky s výjevy z dalekých krajin. Do toho občas nějaký ten režný pytel s nápisem „Cocoa“ a všudypřítomná vůně právě otevřené bonboniéry. Nebýt vstupného a zdánlivé nepřítomnosti pavučin, aspirovalo by bruselské muzeum čokolády na první cenu mezi návštěvami na půdě u babičky. Skrčené jen pár kroků od honosného náměstí Grand Place nabízí tohle místo zvláštní rozporuplnou atmosféru. Vedle upřímné snahy pochopit a něco nového se dovědět, bojuje návštěvník po celou dobu expozice s nutkáním zlomit tady nad tím hůl. Proč si tu nástěnku safra nepřišpendlí pořádně? Proč mají ten diagram kreslený ručně? Proč to nemají vytisklé? Proč jsou ty popisky pokaždé jiným písmem? Někteří při ochutnávce pralinek na konci prohlídky shovívavě pochopí… bruselské muzeum čokolády jednoduše je jen jednou velkou návštěvou na půdě u babičky, ovšem s tím rozdílem, že tady se babička snaží ke všem svým vzpomínkám vyrobit strukturovaný výklad (a vybírá za to pět euro). S překvapivou úlevou potom opouštíte muzeum a tiše i s lítostí mu přejete v dnešním moderním světě hodně štěstí. (Já jsem si při tom vzpomněla na tu pilnou seniorku, co nedávno bezelstně přemalovala obraz Krista v kostele do podoby nevzhledného opičáka a do kostela se teď už pár týdnů hrnou platící turisté. Někdy ten svět zkrátka funguje paradoxně.) 

Takže tedy k belgické čokoládě. Nebo lépe – k belgickým pralinkám a co jsem se o nich na půdě dozvěděla. Čokoláda se poprvé vynořila v Jižní Americe, kde kakaové boby sloužily coby platidlo a čokoláda byla oblíbeným nápojem Aztéků. Ti věřili, že kakaovník na zem přinesl Quetzalcoatl, bůh ve formě opeřeného hada. Čokoládu zde patrně mezi prvními ochutnal Cortéz, který ji následně v roce 1528 „dovezl“ do Evropy. Tady se čokoláda v klášterech různě přeměňovala a přizpůsobovala, přičemž do Belgie se patrně dostala v roce 1615 sňatkem Anny Rakouské s francouzským králem Ludvíkem XIII. První zmínka o obchůdku s čokoládou v Belgii přichází z Gentu v roce 1635. Co mi připadá poněkud zvláštní je fakt, že brožurka z muzea naprosto nehovoří o expanzi belgického krále Leopolda II. do Konga v 19. století, kdy vznikla většina tradičních místních čokoládových značek. Je to snad proto, že by paní majitelka nechtěla na tuhle ponurou část domácích dějin turisty příliš upozorňovat? Každopádně, můj příruční průvodce hovoří o tom, že právě tehdy začal belgický věhlas na tomto poli, protože Leopold měl díky své kruté politice (a jedné z nejhorších genocid všech dob) snadný přístup k prvotřídním africkým kakaovým bobům. Ale obraťme list (s doporučením pro všechny si o předchozím něco přečíst). První pralinku „vynalezl“ v roce 1912 Jean Neuhaus v Bruselu. O pár let později přišla jeho žena s „ballotinem“, speciální dárkovou krabičkou na čokoládové bonbóny. Mimochodem značka Neuhaus je dodnes jednou z nejúspěšnějších domácích čokoládových společností. Mezi další oblíbené a tradiční patří Cote d’Or, Godiva nebo Guylian (to jsou ty strakaté čokoládové mušle). Obchůdky s pralinkami jsou ve velkých belgických městech takřka na každém kroku a není bez zajímavosti, že jeden z nich (hned vedle čurajícího chlapečka) vlastní údajně Moravák. Jinak nakupování pralinek v Belgii povýšili na skutečnou událost a luxusní čokoládové butiky, kde si do krabičky necháte úhledně naskládat ty nejlákavější bonbóny, to jenom potvrzují. Kilogram nejkvalitnější čokolády může stát i 130 euro.

A ještě pár čísel na závěr:

3,5 miliónů tun je roční světová produkce kakaových bobů

70% z toho připadá na Afriku

90% světové produkce kakaových bobů přichází z malých rodinných farem

50% konzumentů je v Evropě

220 000 tun čokolády se ročně vyrobí v Belgii

3. místo zaujímá Belgie v konzumaci čokolády ve světě, první je Švýcarsko a druhé je Německo

Jo a mimochodem – podle jedné z nástěnek v bruselském čokoládovém muzeu prý konzumace čokolády naprosto nesouvisí s tvorbou akné. Navíc čokoláda údajně skutečně podporuje dobrou náladu... a jsou v ní podobné látky, jako třeba v cannabis. Perfektní zjištění. Bábi bych poradila, aby si tohle napsala na první stránku svého propagačního letáčku. To ostatní jí turisté (s pralinkou v puse) určitě odpustí.

Ukázka výroby belgických pralinek... samozřejmě s ochutnávkou!

Expozice s ukázkou kakaových bobů...

Takhle se servírovala čokoláda. Roztomilé:-)

Čoko-šatičky. No, nevim... chuť jsem na ně teda zrovna neměla...

Muzeum čokolády...

...je nedaleko Grand Place (testuju novou funkci na svém aparátu;-))

Zvláště doporučuji zvětšit si ten poslední odstavec;-)

Brusel: „Barevný svět v hrsti!“

Londýn

Žijeme ve světě pohádek a kouzel. Na tuhle poněkud „klišoidní“ myšlenku mě dovedla nedávná návštěva Londýna a potom včerejší procházka po bruselské komiksové stezce. Londýn se zdá být, oproti Bruselu, městem plným významů, pulsující kreativity, neskonalého nadšení a fascinace z udávání trendů (a navíc se můj pohled od poslední návštěvy – když mi bylo třináct, rozbila jsem v jedné anglické rodině  dvoupatrovou postel a pak se s kamarádkou pokoušela pašovat ulomené prkno v batohu – přece jenom trochu vyčistil). Abych to shrnula – procházet se po ulicích Londýna je jako poprvé ochutnávat slané preclíky s čokoládovou polevou. Teprve tady si uvědomíte, jak k sobě mají blízko poskakující klauni a všechny dostupné formy pankáčů, že královská rodina je vlastně strašně cool a dvoupatrové autobusy, červené telefonní budky, černé taxíky a policisté jsou ve skutečnosti umělohmotné figurky na vtipně zprofanované mapě historického jádra města. Celé to tady tak nějak bobtná a chce se to vyjádřit… a možná, že z onoho přesycení a z pocitu „blbě“ potom vznikají nové směry a pokusy o osvobození. Podobně, jako když tenkrát poprvé nalili čokoládu na slanou sušenku… a pak se z toho zase jednou stane dobrý business a styl plácajících se teenagerů u posprejované zdi. Tak to je Londýn. Inspirativní mix, kterého se nemůžete nabažit.

Brusel

Když jsme se potom vraceli do Bruselu, nemohla jsem se ubránit srovnání. Co je vlastně na Bruselu barevného, uměleckého, zvláštního, kreativního… okouzlujícího? Člověku se skoro ze rtů dere ono jednoduché „NIC“. Ale to by bylo až příliš nespravedlivé. Brusel je svůj. Stejně jako Londýn je svůj. I Brusel má své tradiční symboly, které ale svoji hloubku, oproti explicitnímu Londýnu, dávají odhalit spíše až na druhý pokus (teď ale nemluvím o čurajícím chlapečkovi). Co třeba Atomium? Triumfální symbol pokroku a taky výstavy v roce 1958, která udala směr celým generacím českých umělců (bruselský styl – překrásná příšernost!). Anebo Instituce! Nic nerozproudí krev v žilách českého člověka víc než slova „politika“, „korupce“ a „Brusel nařídil“. To je fascinující. Přitom „Brusel“, jako symbol vzdálené moci a rozhodování někde na Olympu nemá nic společného s „Bruselem“ jako místem k životu (olympskou facku většinou dostanete okamžitě při první projížďce metrem). A pak tu máme další symboly – vedle belgického piva a čokolády lokálněji zaměřené bruselské vafle, bruselské sušenky a taky bruselskou kapustu (zjistila jsem nedávno v jedné české restauraci). To všechno dává „Bruselu“, společně s nevyřešenou koloniální minulostí a jinými komplikovanostmi, asi tak vesmír možností a příležitostí k vyjádření. Jen to není na první pohled vidět a nalézt v tom souvislosti a uspokojení trvá někdy děsivě dlouho. Tak to je Belgie.

Ostatně jenom tady se může stát, že k sobě šmoulové a vlajka Evropské unie mohou mít i mnohem blíže, než je jen pár odstínů jedné základní barvy. K nejbližší replice šmoulího domečku je to totiž z velkého modrého evropského města několik stanic metrem. Komiks je v Belgii „devátým uměním“, operou a poezií zároveň, národním pokladem a posvátným rodinným stříbrem místních obchodníků s veteší. A v mém případě současně jednoduchou odpovědí na  otázku „Co je vlastně na Bruselu barevného, uměleckého, zvláštního a okouzlujícího?“ Barevné příběhy! Komiks a hra na každém rohu! Jakmile jsem se o tomhle pokladu dozvěděla, neváhala jsem ani minutu. V bruselském komiksovém centru na vás, ve společnosti největších belgických celebrit – Tintina a taťky Šmouly, dýchne úplně jiný svět.

Čímž jsem učinila první krok k získání základního komiksového minima, které obsahuje například následující vědomosti:

- Tintina poprvé nakreslil výtvarník Hergé v roce 1929 a jedná se o nejpopulárnější belgickou komiksovou postavičku všech dob. Právě díky bruselskému původu si v roce 2011 Steven Spielberg vybral Brusel jako první město pro premiéru svého nového filmu „Tintinova dobrodružství“.

- V hlavním městě Evropské unie spatřili světlo světa poprvé také šmoulové. Bylo to v roce 1958 a jejich autorem je výtvarník přezdívaný Peyo. Jeho rodina se komiksovému businessu úspěšně věnuje dodnes.

- Repliku šmoulího domečku, Tintinova raketoplánu, stejně jako přehlídku dalších povědomých komiksových postaviček, které jsou rovněž původem belgické, najdete v komiksovém centru na Rue des Stables. 

- Za vidění určitě také stojí muzeum komiksových figurek (mají jich tady více než 2000!) nedaleko bruselského centrálního nádraží, anebo Comics Strip Village v historickém centru města s vlastní kavárnou, muzeem a největší komiksovou knihovnou v Evropě.

- Lahůdku nakonec tvoří bruselská komiksová stezka (neberte si lodičky) s více než padesáti zdmi, které jsou pokresleny fragmenty z nejpopulárnějších příběhů. Stezka vznikla vlastně náhodou, když chtěli místní zakrýt nevzhledné boky domů v centru města. Postavičky tak na vás mohou vybafnout prakticky kdekoli. Někde je nečekáte, jinde vás doprovázejí takřka na každém kroku.

Perfektní. Evropské velkoměsto ze mě nakonec udělá vášnivého čtenáře komiksů. Život je někdy přímo geniální. A i když si můžeme hrát na dospělé a intelektuály, jednoduché příběhy, pohádky a kouzla prostě potřebujeme. Možná proto se zábava stahuje do velkoměst, kde nám připomíná, abychom se nebrali tak vážně. Vždyť je to hra... a o naší bublině je v dalším rámečku možná už dávno rozhodnuto. 

Kousíčky z bruselské komiksové stezky...

 

 

Dodatečně musím doplnit ještě jednu zajímavost. Nedávno jsem byla v bruselském muzeu čokolády, kde jsem objevila tenhle obraz...

...jedná se o jeden z nejznámějšícho obrazů, zobrazujících pití čokolády. Namaloval ho švýcarský malíř Jean-Etienne Liotard a jeho originál se nachází ve drážďanské galerii Zwinger. Obraz byl (a je) tak populární, že jej používali výrobci čokolády takřka všude - na krabičkách, na porcelánu, na plakátech a dodnes je vidění ve všech čokoládových muzejích nebo speciálních kavarnách.

A teď Londýnská varianta...

...tahle je z výstavy Mr. Brainwashe, na kterou jsem předtím náhodou narazila nedaleko British Museum. Aniž bych úplně znala souvislosti s čokoládou, přišel mi obraz povědomý a říkala jsem si, že určitě půjde o nějaké ikonické dílo, které prostě známe, aniž bychom věděli odkud. Návštěva o několik týdnů později v bruselském čokoládovém muzeu tenhle můj pocit jenom potvrdila. Jednoduše jde vlastně o úžasný příklad toho, jak se umění stává jednou za čas předlohou samo pro sebe a vytváří tak vtipné tiché vyprávění o jedné éře v historii naší západní kultury.

 

A ještě fotečky ze specializovaného šmoulího obchůdku, který je na bruselském centrálním nádraží hned vedle "MOOF" muzea komiksových figurek...