Holandsko kreativní.

Interiérové doplňky v hotelu Bitter en Zoet.

Poslední výlet do severního Holandska mě donutil přemýšlet nad významem slova „kreativita“. Tvorba. Tvoření. Proces, při kterém něco vzniká. Něco, co tady dosud nebylo. Nebo se jen dává „něco“ do jiných souvislostí. Pokud jsou ony souvislosti překvapivé, vzniká šok. Šok ze vzniku. Lidská kreativita je neuvěřitelná. Dokáže přivést na svět nejúchvatnější díla, vynálezy, myšlenky a uvést do pohybu domino nečekaných dějů. Na jeho konci může vzniknout všechno. Anebo nic.

Barokní sedačky, dětmi pomalované židle, vysoké stropy a na podstavcích pestrobarevné skulptury. Míjím chodby hotelu Bitter en Zoet ve vesničce Veenhuizen a nestačím se divit. Tu ze stropu visí v kleci papírový blázen, tu na stěnách překvapí reliéf medúzy a barevná prkna. To vše v prostředí bývalé nemocnice, kde chodby ani po perfektně provedené rekonstrukci za běžných okolností ke „kreativitě“ rozhodně nevybízejí. Tady je však opak pravdou. Každé zákoutí komplexu budov připravuje nový objev, nad kterým člověk nestíhá kroutit hlavou. Nutno dodat, že všechno jsou to dílka dětí, nejspíše z nedaleké umělecké školy. Kdo říká, že všechny lampy musí být bílé?! Ať je jedna bláznivě červená a rovnou v čínském stylu! Kdo říká, že vedle starodávné pohovky musí být i starodávný nábytek?! Prsk tam zelenou židli! Úžasné. Když k tomu připočítám, že nad stolem s knihami a časopisy visí z lustru staré knížky a brýle na čtení a nad halou před restaurací tamtéž zase kávové hrníčky, podšálky a lžičky, nemůžu tuhle lekci výtvarné výchovy hodnotit jinak, než jedničkou s hvězdičkou.

Hotel se nachází v provincii Drenthe, která je obestřena spletí tajemných míst a ponurých historek. V rašeliništích se tady totiž nachází pohanské hroby, které odkryly neuvěřitelně zachovalé lidské ostatky a nejstarší loď na světě starou 6500 let! To vše je uloženo v muzeu v Assenu, které rozhodně stojí za návštěvu. V tiše ponuré náladě krajiny je jeho budova překrásným designovým klenotem provincie. V době naší návštěvy tady zrovna vrcholila výstava o socialistickém realismu. A přišel další šok. Čekáte výstavku vysušených předků a místo toho na vás z obrovského plátna cení bradu Lenin, vystřídán odporným pánem s hustým knírem. Jedna rudá malba střídá druhou, Holanďané si je poctivě prohlížejí. Říkám si, co si asi myslí? Já jsem komunismus skoro nezažila, a přesto mi z výstavy nebylo nejlíp. Jaké myšlenky však mohou napadat je? Že je to "zajímavé", "obskurní" nebo "neuvěřitelné"? Leze jim mráz po zádech? Nebo se prostě jenom podivují? Ač z postkomunistické země, přesto jsem si mezi malbami chvílemi připadala taky jako "bludný Holanďan". Člověk si navíc uvědomí, že některé (tolik odsuzované) prvky a techniky propagadny máme pořád okolo sebe. Stačí si zapnout televizi, podívat se na nejbližší billboard, přečíst články v novinách. Jaký výklad světa je nám vnucován dnes? Nebo - díky Bohu, že je nám vnucován? Obsah se mění, prostředky (byť nepřiznaně) zůstávají. U výstavky ruských domácích potřeb (nechybí proslulá síťovka a variace hraček s podobiznou Dědy mráze) přemýšlím, jak by se asi taková výstava vyjímala u nás. Představuji si velké demonstrace, poutající se lidi ke dveřím a občanské nepokoje. Anebo ne. Taky si představuji stařečky o berlích, jak tisknou v ruce uslzený kapesník. Umění je mocné. Samo tvořené schopno stvořit emoce.

A teď cestovatelská odbočka. Přírodní kreativitu stojí za to vidět na ostrově Ameland. Vysoká tráva, hlaďoučký písek, zelená křoviska, rozbouřené moře, vítr, pruhovaný maják, domy s doškovými střechami. Jen se na cestu vybavte pořádnou bundou. Počasí je tady nemilosrdné v jakékoli roční době. Třeba budete mít větší štěstí, než my, a uvidíte tuleně! Do kolonky „překrásné vesničky“ pak ze severu Holandska zařaďte přístavní Urk, barevný Hindeloopen a kanály protkaný Giethoorn. Vedle bundy do těchto míst rozhodně přibalte i pastelky a skicák! Neodbytná malebnost těchto míst musí vlézt na mozek i naprostým výtvarným antitalentům.

Giethoorn

Urk

Hindeloopen

Ameland

Střípky z Holandska.

Téměř celá západní Evropa je postavená z červených cihel. Všimli jste si toho někdy? Od části Německa, přes Nizozemsko, Belgii, část Francie, Británie a Irska… všechno je to z cihel. Nejde přitom jen o pozůstatek minulosti. Nové červeno-oranžové domky se staví dál. Někdy je to estetické, jindy to v očích našince spíš vypadá, jako by někdo neměl na omítku. Původ lásky k odhaleným zdem je mi záhadou. Jedno je však jisté – omítnuté domky platí za celebrity. A to dokonce za takové, kterým je potřeba vyčlenit kolonku „náš tip“ v nejednom průvodci. Čímž se dostávám k roztomilému nizozemskému městečku Thorn nedaleko belgických hranic. Skupinka bílých domků s poměrně zajímavou historií si svůj vzhled v dnešní době přebujelé sebeprezentace vzala jako „projekt“. Vedle sněhobílých fasád tak na návštěvníky v městečku čeká i celá řada účelových hospůdek a obchodů s dekorativními předměty. Obyvatelé města se rovněž stylu přizpůsobili. Zápraží domů jsou přehlídkou elegance a působivé estetiky, kterou stojí za to napodobit. Žel bohu, v mém případě snad jen uschlými květinami na balkóně.

Městečko Thorn

Někde jsem četla, že v Holandsku je třikrát více kol, než lidí. Tomu bych docela i věřila. A také nikde jinde na světě nenajdete místo, kde by jízdnímu kolu bylo věnováno celé národní muzeum. 250 historických exemplářů na dvou až třech kolech je vystaveno v Nationaal Fietsmuseum Velorama ve městě Nijmegenu. Českého návštěvníka určitě zaujme, že zde mají i velocipéd jakéhosi Kohouta ze Smíchova. Nostalgické reklamožrouty zase potěší PR článek z amerického časopisu propagující kolo se zabudovaným rádiem. Na srdci obzvláště zahřejí věty jako: „Suddenly, he’s the most popular kid on the street – and no wonder. He owns the newest finest bike in town.“ nebo: „Hop on yourself. Ride it away. Tune in programs while you ride. This is a ride you will always remember. On the top of a bike that’s on top of them all.“ s vyvrcholením: „But only one in ten thousand will have a Radiobike this Christmas. So the smart boy, or his dad, will call a Huffy dealer or write The Huffman Manufacturing for catalog and dealer’s name, today.“ Velice vtipná je i výstavka předchůdců kolečkových bruslí, které si lze představit jako malá jízdní kola přilepená k podrážkám bot. V kontextu tohoto objevu se naše staré in-liny jeví jako poměrně vydařené retro.

Nationaal Fietsmuseum Velorama

Holanďané jsou praktičtí lidé. Žádný nevyužitý kostel nezůstane na zmar. Zatímco v některých jsou galerie, hotely či obchody s knihami, v jiných se zase hodí zabudovat příležitostnou hospodu či taneční parket. V Arnhemu to dotáhli do dokonalosti. Při rekonstrukci trojlodního chrámu Eusebiuskerku byl do čelní věže vpraven prosklený výtah, kterým se návštěvníci mohou nechat vyvézt až na vrchol, kde se otevírá působivý výhled na město. Zbytek chrámu je vybaven poměrně střízlivě. Snad proto, že nepříliš střízliví mohou být i jeho noční návštěvníci. To ostatně napovídají nejen dva výčepy v bočních lodích, ale i několik upoutávek na párty u vchodu.

Eusebiuskerk

Skanzen z přelomu 18. a 19. století nedaleko Arnhemu není návštěvou na hodinu. Když si to však těsně před zavíračkou střihnete, dostanete slevu. Ovšem, musíte počítat s tím, že vám ani historická tramvaj nebude stačit, abyste si to všechno stihli prohlédnout.

Skanzen

Národní park De Hoge Veluwe je okouzlujícím místem, kde ve volné přírodě žije mnoho druhů různé zvěře. Projíždět se tady zájemci mohou na kole, dvoukole či na koni. Fascinující je zejména různorodost krajiny – od jehličnatých lesů, až po travnaté pláně a písečné duny. Jízda na „tandemu“ je pak dokonalým testem odolnosti jakéhokoli vztahu (zvlášť, když předek chce jet dolů a zadek nahoru).

Národní park

Květinový průvod v Holandsku se mezi městy Leiden a Haarlem koná každý rok na konci dubna. Je to nádherná podívaná. Pevné nervy budou potřebovat řidiči, alergici a alternativní odpůrci davových akcí.

Květinový průvod

Římské město Tongeren.

Gotická věž baziliky v Tongerenu.

Římané, World Wide Web (www) a bleší trh. Jak to spolu souvisí? Jestli věříte na energie, paradoxy a teorie mávnutí motýlích křídel, pak vás souvislosti asi nezaskočí. Pokud nikoli, budete překvapeni. Společným jmenovatelem je Tongeren. Nejstarší město Belgie, ve kterém už deset měsíců bydlím. Právě tady v roce 10 před Kristem založili Římané jedno z nejstarších evropských měst. Město římské, Aduatuca Tungrorum, které mělo vlastní fórum, lázně i chrámy jednotlivých božstev. A já teprve o tomto víkendu zjistím, že to, po čem dvakrát týdně běhám, není obyčejná lesní stezka, ale bývalý římský akvadukt! Bez ohledu na hranice, i tady platí, že pod svícnem je největší tma. Při zadání Tongerenu do Wikipedie na mě jen tak mimochodem vypadne, že tady se narodil spoluzakladatel www, jistý Robert Cailliau. A při návštěvě stránek www.tongeren.be zjišťuji, že to harampádí, co se povaluje každou neděli na ulicích, je údajně největší bleší trh v Belgii. Bez okolků mohu konstatovat, že žiju v jednom z nejzajímavějších zdejších měst (a dosud jsem o tom neměla ani ponětí).

Neandrtálci podle Gallo-Roman Muzeum v Tongerenu.

„To, co následuje, je vždy ve vztahu k tomu, co bylo předtím,“ pokouší se mi to celé vysvětlit citát Marca Aurelia nad vchodem do Gallo-Roman Museum, kam se vydávám sbírat první informace o historii města. Poněkud symbolicky se supermoderní muzeum nachází v těsném sousedství hlavní městské dominanty, starodávné baziliky ze 13. století, kde dlí slavná socha panny Marie, kterou tady jednou za sedm let v obrovském procesí korunují. Dvě budovy historie dělí mnoho staletí a má-li být jedna následkem druhé, pak je tu informační propast značně hluboká. Anebo není? Bazilika je domovem nejbohatší sbírky náboženského umění v Belgii. Muzeum bylo v roce 2011 oceněno jako nejlepší v Evropě. Více než 60 metrů vysoká gotická věž baziliky stojí na místě s nejrozsáhlejšími římskými vykopávkami. Muzeum jejich příběh prostřednictvím nejmodernějších technologií, designu a simulací poutavě vypráví.

Tongeren musel mít kdysi i vlastní fórum!

V Gallo-Roman Muzeum vás provedou místní historií od neandrtálců až po Římany. V přízemí se dovíte, že tělo neandrtálce vypadalo trochu jinak, než to naše. Že šlo o zcela odlišný druh člověka. Že měl třeba jinak vystavěný nos, který filtroval ledový vzduch a chránil plíce před útokem zimy z okolí. Celé je to odprezentované na poměrně nemilosrdně vykuchané figuríně hned v přízemí, okolo které děti strachuplně odbíhají. Ale to je jediný šok, který tady zažijete. Pak už se můžete nerušeně seznamovat s nástroji, které neandrtálci a lidé po nich používali. Můžete si je osahat a podívat se na jejich výrobu. Pokusit se vyřešit záhadu zmizení neandrtálců a prohlédnout si mapky osídlení. V dalším patře se dovídáte, že oblast Tongerenu později obývali Eburonci, poměrně vyspělý kmen farmářů, jejichž král Ambriorix se v roce 58 před Kristem vzbouřil proti Římanům. Jeho sochu je možné si prohlédnout mimochodem také na hlavním tongerenském náměstí. Pro Julia Caesara bylo tehdy nepochopitelné, že Eburonci nosí kalhoty a považoval je za proradné divochy. V posledním patře se pak před vámi doslova otevřou brány římského Tongerenu. Slavného města Aduatuca Tungrorum, které začalo vzkvétat za císaře Tiberia v letech 14 až 37 po Kristu. V roce 150 už čítalo dokonce až 8 000 obyvatel, mělo vlastní fórum, typické římské lázně a chrámy, 4,5 km dlouhé hradby a rozsáhlé akvadukty. Lokální kultura se také dost lišila oproti té běžné, Galské. Místní obyvatelé, snad potomci Eburonců, snad příslušníci kmene Tungri, podle kterého město dostalo svůj název, mísili tradiční zvyky se zvyky Římanů. Přejímali jejich způsob bydlení a středomořskou architekturu, jejíž pozůstatky zde byly rovněž nalezeny. Pozoruhodnou prohlídku zakončuje ukázka pohřebních ceremonií a vy si tak trochu ve stejném duchu přejete, aby cesta historií ještě neskončila.

Obyčejná hora? Ne, pozůstatky opravdického akvaduktu!

A skončit vlastně ani nemusí. To, co se člověk dověděl v muzeu, může jít okamžitě otestovat do terénu. Naučná stezka okolo Tongerenu vás protáhne nádhernou krajinou podél římské zdi ze 2. století, která kdysi až do výšky 6ti metrů obepínala město. Projdete se po bývalém akvaduktu, jehož pozůstatky jsou údajně nejzachovalejší v Evropě. Anebo se můžete pokochat vyhlídkou na město a na zámeček Arnolda van Betu, kterému místní přezdívají „Betho“. Současné budovy zámečku pochází ze 17. století, paradoxně z doby kdy město vypálila vojska Ludvíka XIV. Z této tragédie se mimochodem Tongeren už nikdy plně nevzpamatoval. Možná proto jsou místní tak přimknuti k historii. Už 30 let se každou neděli do nejstaršího města Belgie sjíždí více než 350 obchodníků s veteší, aby se účastnili největšího zdejšího blešího trhu. Náhoda? Nevím, ale po všech těchto zjištěních mohu konstatovat, že i já začínám mít vůči tomuto sportu trochu shovívavější postoj. Ze zdánlivě průměrného městečka se překvapivě vyklubalo jedno z nejzajímavějších belgických měst. Jestliže je náš svět následkem světů přešlých, kolik věcí a míst, okolo kterých denně nevědomky chodíme, se pyšní napínavými příběhy, strastiplnou historií a neuvěřitelnými souvislostmi?

Slavná soška panny Marie je hlavní hvězdou obrovského procesí, které se v Tongrenu koná každých sedm let.

Pro nepoučeného pozorovatele (pro mne) veselé kostelní detaily:-)

Socha krále Ambriorixe na tongerenském náměstí.

Pro občerstvení není třeba chodit daleko:-)

Nápis v tongerenském muzeu - citát Marka Aurelia.

První lovci našeho druhu.

Pro Římany byli Eburonci nepochopitelní. Nosili kalhoty.

Model římského města Tongeren z informací z vykopávek.

Římské mozaiky z místních domů.

Stará římská zeď dodnes obepíná část města.

"Betho Castle"

Okolí Tongerenu (a moje běžecká trasa).