Střípky z Holandska.

Téměř celá západní Evropa je postavená z červených cihel. Všimli jste si toho někdy? Od části Německa, přes Nizozemsko, Belgii, část Francie, Británie a Irska… všechno je to z cihel. Nejde přitom jen o pozůstatek minulosti. Nové červeno-oranžové domky se staví dál. Někdy je to estetické, jindy to v očích našince spíš vypadá, jako by někdo neměl na omítku. Původ lásky k odhaleným zdem je mi záhadou. Jedno je však jisté – omítnuté domky platí za celebrity. A to dokonce za takové, kterým je potřeba vyčlenit kolonku „náš tip“ v nejednom průvodci. Čímž se dostávám k roztomilému nizozemskému městečku Thorn nedaleko belgických hranic. Skupinka bílých domků s poměrně zajímavou historií si svůj vzhled v dnešní době přebujelé sebeprezentace vzala jako „projekt“. Vedle sněhobílých fasád tak na návštěvníky v městečku čeká i celá řada účelových hospůdek a obchodů s dekorativními předměty. Obyvatelé města se rovněž stylu přizpůsobili. Zápraží domů jsou přehlídkou elegance a působivé estetiky, kterou stojí za to napodobit. Žel bohu, v mém případě snad jen uschlými květinami na balkóně.

Městečko Thorn

Někde jsem četla, že v Holandsku je třikrát více kol, než lidí. Tomu bych docela i věřila. A také nikde jinde na světě nenajdete místo, kde by jízdnímu kolu bylo věnováno celé národní muzeum. 250 historických exemplářů na dvou až třech kolech je vystaveno v Nationaal Fietsmuseum Velorama ve městě Nijmegenu. Českého návštěvníka určitě zaujme, že zde mají i velocipéd jakéhosi Kohouta ze Smíchova. Nostalgické reklamožrouty zase potěší PR článek z amerického časopisu propagující kolo se zabudovaným rádiem. Na srdci obzvláště zahřejí věty jako: „Suddenly, he’s the most popular kid on the street – and no wonder. He owns the newest finest bike in town.“ nebo: „Hop on yourself. Ride it away. Tune in programs while you ride. This is a ride you will always remember. On the top of a bike that’s on top of them all.“ s vyvrcholením: „But only one in ten thousand will have a Radiobike this Christmas. So the smart boy, or his dad, will call a Huffy dealer or write The Huffman Manufacturing for catalog and dealer’s name, today.“ Velice vtipná je i výstavka předchůdců kolečkových bruslí, které si lze představit jako malá jízdní kola přilepená k podrážkám bot. V kontextu tohoto objevu se naše staré in-liny jeví jako poměrně vydařené retro.

Nationaal Fietsmuseum Velorama

Holanďané jsou praktičtí lidé. Žádný nevyužitý kostel nezůstane na zmar. Zatímco v některých jsou galerie, hotely či obchody s knihami, v jiných se zase hodí zabudovat příležitostnou hospodu či taneční parket. V Arnhemu to dotáhli do dokonalosti. Při rekonstrukci trojlodního chrámu Eusebiuskerku byl do čelní věže vpraven prosklený výtah, kterým se návštěvníci mohou nechat vyvézt až na vrchol, kde se otevírá působivý výhled na město. Zbytek chrámu je vybaven poměrně střízlivě. Snad proto, že nepříliš střízliví mohou být i jeho noční návštěvníci. To ostatně napovídají nejen dva výčepy v bočních lodích, ale i několik upoutávek na párty u vchodu.

Eusebiuskerk

Skanzen z přelomu 18. a 19. století nedaleko Arnhemu není návštěvou na hodinu. Když si to však těsně před zavíračkou střihnete, dostanete slevu. Ovšem, musíte počítat s tím, že vám ani historická tramvaj nebude stačit, abyste si to všechno stihli prohlédnout.

Skanzen

Národní park De Hoge Veluwe je okouzlujícím místem, kde ve volné přírodě žije mnoho druhů různé zvěře. Projíždět se tady zájemci mohou na kole, dvoukole či na koni. Fascinující je zejména různorodost krajiny – od jehličnatých lesů, až po travnaté pláně a písečné duny. Jízda na „tandemu“ je pak dokonalým testem odolnosti jakéhokoli vztahu (zvlášť, když předek chce jet dolů a zadek nahoru).

Národní park

Květinový průvod v Holandsku se mezi městy Leiden a Haarlem koná každý rok na konci dubna. Je to nádherná podívaná. Pevné nervy budou potřebovat řidiči, alergici a alternativní odpůrci davových akcí.

Květinový průvod

Sněhuláci na pláži.

V Belgii letos prožívají údajně nejkrutější zimu za posledních několik let. Napadl tady sníh – a co víc, udržel se! A dokonce se na něm dá sáňkovat. Zpočátku až posvátná organizovaná procesí malých sáňkařů k nedalekému kopečku (jedinému v širém okolí) vystřídala ležérní ignorance, ve stylu jakože „je to přece jasný, že nám tady padá sníh“. Bohužel, na postoje lidí zdaleka nezareagovali silničáři. Ti zarytě (nebo spíš nezarytě) nechávají nejrychlejší jízdní pruh na belgických dálnicích zavátý – a to i několik „dní poté“. Některé scénáře jsou zkrátka univerzální.

Teď už je naštěstí po všem. Venku sice nadále zuří arktických nula stupňů, ale už alespoň vykukuje sluníčko a my si doma pohráváme s myšlenkou, že ten přímotop nakonec přece jenom vypneme. Možná sundáme i deku z okna! Mimochodem „deka v okně“ jest nezbytným doplňkem nejedné belgické domácnosti. Cihlové domky prý upouštějí až 60 % tepla (zmínil se nedávno ve dvěřích pobaveně údržbář).

Sněhová kalamita postihla koncem minulého týdne i Holandsko. A tak jsme se rozhodli, že se vypravíme k moři (práh bolesti se tady nebezpečně snižuje). Vlastně jsme původně měli namířeno někam úplně jinam – z městečka Bergen op Zoom jsme se chtěli vydat do Bredy. Ale když jsme si uvědomili, je jsme vlastně dojeli až k úpatí prvního holandského poloostrova Walcheren, nemohli jsme odolat pokušení jet se na zasněženou pláž podívat. Vyzvaly nás k tomu i zaváté kavárničky na hlavním náměstí v Bergen op Zoom a stateční Holanďané i na ledu jezdící na kolech. Jak to asi vypadá u moře? V roli „kokosů na sněhu“ nebo spíš „sněhuláků na pláži“ jsme tu teď byli my. 

Při jízdě po holandské placce ve výšce 10 m pod mořem se člověk nemůže ubránit katastrofickým představám, jak by to asi vypadalo, kdyby právě přišla vlna tsunami. Hradba vody by se valila přes silnici, brala by s sebou benzínky, ovce, koně, dřevěné domečky a větrné mlýny. Nebylo by nic, co by jí stálo v cestě. Brr. Naštěstí Holanďané s živly bojovat umí. Jejich vodní díla patří údajně k nejpropracovanějším na světě. 

Za návštěvu na poloostrově Walcheren mimo jiné jistě stojí vesnička Yerseke, největší centrum pěstování mušlí a ústřic v Holandsku. Za vichru a sněhu je to skoro až k nevíře. Těžko říct, co tady teď působí nepatřičněji. Jestli hromady mušlí pod sněhem nebo místní recesistická hospoda se sjezdovými lyžemi u vchodu. U brány do sympatického městečka Veere nás zase přivítal pohádkový bílý větrný mlýn. Pasoucí se ovce na zasněženém poli pod ním mají v těchto dnech výhodu dokonalého maskování.

Cíl naší cesty, nejstarší přímořské letovisko na poloostrově, Domburg, působí pod sněhem skoro až komicky. K parkovišti u bílé pláže se koncem března místní na letních gumách nedostanou, zavátý je obchod se surfařským vybavením i zapomenuté kolo v ulici. Na pláži je ale plno. Spoustu lidí vyrazilo si tu zimní atrakci užít. Bílý prášek se přirozeně mísí s písečným béžovým, až má člověk pocit, že tady sypký sníh bude i v létě. Ovšem s tím rozdílem, že horký čaj z termosky na plážové houpačce nejspíš už nebude chutnat tak dobře, jako teď. 

Bergen op Zoom

Yerseke

Veere

Pláž v Domburgu

Když v Maastrichtu vládnou blázni.

Král bláznů po tři dny vládne městu.

Vždycky jsem si myslela, že karneval je pouhou dětskou hrou, příležitostně přenesenou do světa dospělých. Časově omezená povolenka na všechno. Na růžové vlasy, tetování, piercing, zelený obličej, ledvinku a skřipec. Hlubší význam by mě v něm hledat nenapadlo. I když pravda, někteří lidé, jakoby se svojí novou identitou zcela ožili. Nejen pod vlivem alkoholu, ale i s těmi růžovými vlasy si najednou připadají zajímavější, zábavnější, sebevědomější. Můžou si dělat, co chtějí. Fascinující příklady mi dneska nabídl karneval v Maastrichtu. A taky mi připomněl dávno zapomenutou kapitolu z jedné učebnice mediální komunikace, kde autor popisoval, jak velký vliv měl svátek bláznů na vývoj naší evropské společnosti ve středověku. Nejde o povrchní svátek, který dneska končí souloží mimozemšťana s beruškou. Karneval v našich předcích zažehl jiskru svobody. Uvědomění si sebe sama a možnosti volby. Pod krutým diktátem církve a za časů drsného nevolnictví se v lidech začala probouzet naděje. Měli šanci, že si na pár dní v roce „odfrknou“, vymaní se z rutiny, představí si, že je vše dovoleno. Nenápadný svátek tak vnukl myšlenku. Tolik zásadní, že se z ní zrodily zárodky občanské společnosti. Proto se mi tenhle svátek tolik líbí. Za křepčícími postavami vidím velký kus naší cesty. Co mezi námi asi tak doutná dnes?

V Maastrichtu můžete karneval navštívit vždy začátkem února. Časově se shoduje s naším masopustem a má pověst jednoho z největších v Holandsku. Letos se koná od neděle 10. února do úterý 12. února. Děti tady navíc mají „carnival holidays“ a vše se točí okolo tradice. Lidé ze všech vrstev společnosti se scházejí, aby pod žluto-zeleno-červenou vlajkou smazali hranice a oslavili život. Veselí se a křepčí, oblékají se jako krabice, klauni, prostitutky, superhrdinové, gejši, piráti, indiáni nebo nádražní automaty na žvýkačky. Každý si plní svůj sen a nikoho nezajímá, že spiderman má tak 30 kilo navíc a Vikingové nápadně připomínají místní hráče amerického fotbalu. Vše je dovoleno a nic není přes čáru. Dokonce ani policisté v uniformách s klaunskými nosy. Hymna letošního roku?! Gangam style! Na korejského hudebníka na hlavním náměstí Vrijthof do noci tančí skupina kosmonautů, transexuál a plešatý superman. Atmosféra je vynikající. Až v úterý Král bláznů předá klíč od města zase starostovi, rozejdou se všichni do svých domovů, kosmonauti do svých kanceláří, transexuál ke své sbírce známek a plešatý superman ke svému příteli. Do té doby ale uběhne ještě spousta času.

I kníže potřebuje někdy prachy:-))